Odedávna lidi – napříč civilizacemi – vzrušovaly i děsily představy jednak návratu ze záhrobí, jednak proměny věcí či přímo člověka v cosi nepřirozeného, případně rovnou v krvelačného (ne)tvora. Odraz nalezneme v antických bájích, v básnictví, také v tehdejším prozaickém zpracování uchovaném podnes (jak prozrazuje sbírka Antické novely, takovéto příběhy psali např. Petronius, Apuleius, Flegón…). Obavy potvrzují archeologické nálezy ze středověku i pozdějších dob, kdy byl nebožtík pohřbíván tak, aby mu bylo zabráněno vrátit se mezi živé. Strach z děsuplných bytostí zřejmě přetrvává podnes, mohutně živen mimo jiné také drásavými horory.

Ale až 19. století a vlna romantismu zrodily ne-mrtvé, živící se krví (či obecněji jakoukoli životní energií) svých obětí. Spisovatelé jako Polidori, Le Fanu nebo Stoker se zasloužili o jejich literární proslulost. Upíři, původně odkazující k exotickému zvířecímu druhu doopravdy sajícímu krev, získali i jiné pojmenování – nosferatu. Provázela je zkáza všeho, co se ocitlo v jejich blízkosti, neboť upírství se šířilo jako zhoubný virus, provázela je rovněž morová nákaza. Někdy ale přibyly i sebezpytné úvahy o vlastním prokletí a zkoumala se tenká hranice mezi noční můrou a polobdělým stavem, jak naznačuje už Maupassantova Horla.

Zvláštnosti upíří existence

Emblematickým dílem rodícího se upírského hororu se stal Stokerův Dracula, poprvé vydaný v roce 1897. V českém překladu se vynořil těsně po skončení první světové války a další vydání následovalo až v roce 1970. Od té doby pak vyšlo mnohokrát. Už se nejednalo o povídky či novely jako dříve u Stokerových předchůdců, vznikl rádoby experimentující román, poskládaný jako mozaika či koláž z dopisů, telegramů, deníkových záznamů, novinových úryvků, což autoru dovolilo měnit úhly pohledu a zavést vícero vypravěčů. Příběh, postupně odkrývající obskurní zvláštnosti upíří existence (např. přebývání v rakvi nebo zhoubný dopad denního světla), se odehrával jak v exotické Transylvánii neboli Sedmihradsku, které bychom nalezli na území dnešního Rumunska a kde se měl tyčit zpustlý Draculův hrad, tak v Londýně, kde se démonický zloduch hodlal usadit.

Počátkem dvacátých let minulého století, kdy se o draculovskou látku začal zajímat německý režisér Friedrich Wilhelm Murnau, Stoker již nežil, zemřel v nedožitých pětašedesáti letech roku 1912. Murnauovi, respektive výrobci, bylo protivné handrkovat se o autorská práva, takže chystaný film doznal drobné posuny (postavy se jmenovaly jinak, případně se v něm některé vůbec nevyskytovaly – upír Orlok, na rozdíl od charismatického Draculy vzhledově odpudivý, vysávané oběti nepřizpůsoboval obrazu svému, ale svým počínáním je zabíjel; události se vyvíjely odlišně – namísto Londýna bylo zvoleno fiktivní německé město Wisborg), ale jinak se vcelku věrně přidržoval Stokerovy předlohy. Soudnímu procesu, vrcholícímu příkazem natočené dílo zničit, se však stejně nevyhnul. Naštěstí se díky mnoha již existujícím kopiím Murnauův Upír Nosferatu (1921) zachoval podnes, takže nejnověji se u nás obnovené premiéry dočkal koncem loňského roku.

Mistrné je už zpodobnění titulní postavy: zlověstně vyhlížející hrabě Orlok, vyhublý pán s mrtvolně bledým obličejem, nestvůrně špičatýma ušima a dlouhými, pařátovitě zakroucenými nehty, jenž přes den odpočívá v rakvi a v noci vysává krev bezbranným smrtelníkům, se z transylvánských pustin (které se ovšem natáčely ve slovenských horách – mimo jiné na oravském hradě) přesune do civilizovaných krajů a zkázu počne rozsévat i tam.

Upír Nosferatu bývá řazen do expresionistické linie německého filmu, avšak při bližším pohledu snadno zjistíme, že se v lecčems odlišuje. Především staví na stroze realistickém zpodobnění, ale přesto dokázal vykouzlit – i zásluhou kameramanů Fritze Arna Wagnera a Günthera Kampfa – téměř nerozpoznatelný magický přechod mezi skutečným světem, který zalévají sluneční paprsky, a hrůzným přítmím plným zlověstných předtuch a ovládaným nočními přízraky. Soumrak provází upírův příchod – zloducha zpodobnil s notnou dávkou děsivosti Max Schreck, jenž se pohybuje v záměrně prkenných pohybech a vrhá stále obludnější stíny, jakmile se přiblíží ke kameře. Přinejmenším svícení, navozující pocit ohrožení, je bez pochyb expresivní. Výkladů se film dočkal mnohých, například americký filmový historik a teoretik německého původu Siegfried Kracauer v něm nacházel podobenství předjímající nástup iracionálních, ale svůdných sil nacismu.

Murnauovým veledílem se inspirovaly další snímky. Vlastní verzi nosferatovské látky nachystal o půlstoletí později Werner Herzog (1978), shodou okolností výjimečně promítanou ve středu 8. ledna v pražském archivním kině Ponrepo. Režisér sice vzdává hold původnímu zpracování, titulní roli obsadil pověstným ošklivcem Klausem Kinským, jenž i vzhledově napodobuje svého předchůdce, avšak v lecčems domýšlí jak hromadné šíření moru bezpočetnými hejny potkanů, tak téměř milostnou extázi hlavní hrdinky, když se do její šíje zaboří upírovy zuby. Upíru, ztvárněnému s překvapivou ztišeností gestickou i hlasovou, je však přisouzeno přemítání o vlastním údělu, když považuje za prokletí nemožnost zesnout jako běžní smrtelníci.

Bohužel zobrazení některých postav a jejich počínání (najmě křečovité smíchy) prostupuje těžkopádná bizarnost. Rázovití transylvánští horalé stejně jako cikánská komunita připomínají krojované statisty, z nichž si v Tajemství hradu v Karpatech (1981) tak podmanivě tropil žerty Oldřich Lipský. Teprve, když vylidněné městečko zaplavují hejna krys roznášejících zmar, když hloučky lidí křepčí ve víru „tance smrti“, když ponuré mokvající náměstí prosvětlují toliko čerstvě stlučené rakve a když liduprázdná, sychravým počasím ztemnělá prostranství zaplňuje jediná postava v černém vlajícím plášti, nás vyprávění až uhrančivě pohltí.

Za připomenutí stojí i důmyslná britská mystifikace Ve stínu upíra (2000), která líčí natáčení Murnauova filmu, ve zprvu úsměvné retrostylizaci postihuje obtíže, které je provázely – a překvapeného diváka přesvědčuje, že představitel hlavní role byl doopravdy upír. Možná na tom něco bylo: Schreckovo příjmení v překladu označuje hrůzu…

Mlha a vtíravé šero

Nejnovější verzi nosferatovského příběhu nachystal Robert Eggers, jenž si získal pozornost jak klaustrofobně laděnými laděnými děsivostmi (Čarodějnice, Maják), tak hamletovskou parafrází Seveřan, u které zdůraznil akční pojetí i brutalitu raného středověku. Po zfilmování Nosferata prahnul snad celé desetiletí, než jej konečně představil divákům.

Zachoval obě základní dějiště (jak německé, tak sedmihradské prostředí, dokonce opatřená letopočtem 1837). Obě místa svírá příkrov mrazivé, ale téměř bezsněžné zimy, které vévodí mlžnatost a šero, vtírající se do syrých dlážděných ulic i do krajinomalby exotických končin (zaslechneme údaj, že se rozkládají na východ od českého území). Zapadlý, zprimitivnělý sedmihradský venkov nejprve osazuje rázovitou cikánskou tlupou, která se posléze oddá pradávnému rituálu s vyhrabaným nebožtíkem, jehož tělo protne špičatý kůl, a vzápětí následuje liduprázdná scenerie zpustlého hradního sídla. Tam totiž míří Thomas Hutter (Nicholas Hoult), aby tamnímu pánu (k nepoznání namaskovaný i hlasově výlučný Bill Skarsgård) doručil kupní smlouvu na podobnou zříceninu v blízkosti Wisburgu. A hrabě Orlok, provázený smrští mor roznášejících potkanů, se skutečně vydá na plavbu do nového působiště.

Ustavičné přítmí a neprostupná, zahlcující tma, v nichž tone obraz, nachází svůj odraz také v pojetí příběhu. Vychází najevo, že „osvícení“ vědci spoléhající jen na zkušenosti a racionalitu, nedokáží postřehnout hrozbu, jakou zlověstný návštěvník představuje. Jen zdráhavě – pod tlakem podivínského profesora von Franze (Willem Dafoe) – přijímají nadpřirozený původ přítomného zla, ať již projevujícího se morovou nákazou nebo „melancholií“ ústřední hrdinky Ellen Hutterové (Lily-Rose Deppová), Thomasovy oddané ženy sužované děsivými sny i příznaky posedlosti ďábelským zjevením.

Panna a netvor

Eggers provedl několik zásadních úprav: Orlok se mu stává zosobněním Smrti (ostatně Ellen jej tak sama nazývá) a hlavně připojil téma vykoupení osudové viny. Ellen, v mládí citově deprivovaná a marně toužící po láskyplném objetí, svým zaříkáváním a tužbami Orloka povolá k nové existenci, neodolatelně jím přitahována (i skrze sexuální rozkoš) a současně odpuzována. Je jakoby předurčena obětovat se pro záchranu svých bližních: podle starých věšteb může Nosferatovu řádění zabránit jen panna, která se s ním spojí a zabrání mu tak, aby se včas skryl před rozedněním.

Ellen sice už není panna (takže z logiky věci by její počin neměl fungovat), ale přesto se mu oddá natolik vášnivě, až zloduch zmešká včasný odsun. Kohoutí zakokrhání a východ slunce jej změní v zetlelou mrtvolu spočívající v Ellenině náručí. Jinou změnu představuje náhrada původně hrdelního hryznutí za sání z hrudi, jak Orlok několikrát názorně předvede. A podřízenost Orlokovi se projevuje křečovitým zmítáním těla (najmě u Ellen), jak je zachycují satanské horory z rodu Vymítače ďábla (1973).

Eggersův Nosferatu – zásluhou kameramana Jarina Blaschkeho, jenž nasnímal i předchozí Eggersovy snímky – staví především na zlověstných náznacích (viz prvotní upírovo zjevování ve vlajících záclonách), na ustavičném přítmí, ba temnotě, z níž ostře prosvítá plápolající oheň krbu nebo pochodní, na evokaci všudypřítomného holomrazu. Věrně zachycuje kostýmy a vybavení zvolené doby, hodně péče věnuje Orlokovi, jehož hluboce posazený, chraplavý hlas vyhlíží, jako kdyby jej pečlivě oddělovanými slovy šířil odosobněný stroj. Vzhled zlověstného cizince je tak doplněn i hlasově.

Téměř nikdy mu pořádně nevidíme do tváře, nanejvýš o něm zazní zvěst, že jeho přítomnost ohlašuje puch hnijícího masa (samotný Orlok, když jej spatříme nahého, skutečně vykazuje příznaky tělesného rozkladu). Režisér však šetří děsivými obrazy (vlastně až v závěru spatříme vykusování lidského masa i Ellenino milování s rozkládající se stvůrou), nejčastěji si vypomáhá přiměřeně sdělnými náznaky, a nechává tudíž pracovat divákovu představivost. Oceníme i přijatelnou jazykovou rozvrstvenost: vedle očekávatelné angličtiny zaznějí rovněž německá, rumunská či ruská slova.

Eggersův nosferatovský počin, mimo jiné natáčený i v České republice, se asi nezapíše do dějin filmu jako přelomové dílo, ale rozhodně je sympatický svou uměřeností. Byť je občas manýristický a rozvleklý, nehoní se za lacinými šoky a efekty, s rozvahou a vytrvale buduje svou potemnělou vizi, která napovídá, že ne každou událost lze vyložit a pochopit srze strohou (a proto strnulou) racionalitu.

Nosferatu. USA, 2024, 132 min. Scénář a režie: Robert Eggers. Kamera: Jarin Blaschke. Hudba: Robin Carolan. Hrají: Bill Skarsgård, Lily-Rose Deppová, Nicholas Hoult, Willem Dafoe, Aaron Taylor-Johnson.