Americký režisér Quentin Tarantino (nar. 1963) patří u nás – aspoň přičiněním nakladatelů – k nejzdokumentovanějším filmovým osobnostem; zásluhou groteskně vražednické nadsázky svých příběhů získal tolik obdivovatelů, že se vyplatí šířit masivní nabídku knížek od něho i o něm. První u nás vyšla již roku 1996 a jejich přísun nevyschnul dodnes. Český čtenář se mohl zahledět do beletrizovaných scénářů (Pulp Fiction, Hanebný pancharti, Tenkrát v Hollywoodu), prolistovat nejrůznější obdivné spisy; a nejnověji přibyl i komiks přibližující Tarantinovy privátní i umělecké osudy. 

K důležitým položkám patří rovněž titul Filmové spekulace. Český překlad vyšel pouhý rok po původním vydání a přičinili se o něj Iva Hejlíčková a Michael Málek, kteří dohlédli i na správnost českých názvů, míněno filmových, protože Tarantina zřejmě nic jiného než sledování filmů nezajímalo a třeba četbě se zřejmě vyhýbal. Jen ojediněle se překladatelé „sekli“: například v případě filmové válečné tragikomedie MASH pojmenovávají jednu postav jako Šťabajznu (což je jazykově neumělá podoba, která se v českých překladech bohužel rovněž vyskytuje), i když díky ikonickému dabingu proslula jako Hrma. Tato jadrná dvojslabičná přezdívka navíc souzní i s původním výrazem Hot Lips.

Nepřístupné filmy a jiné divácké zážitky

Tarantino popisuje nejen, co všechno viděl, co si o viděném myslí, ale přidává i další postřehy – jak vzpomínky na vlastní trable (když se styděl přiznat, že si vzal k rozhovoru magnetofon jen s jednou kazetou, která nestačila), tak téměř sociologická zjištění například o tom, jak na násilnické výjevy v gangsterkách a policejních filmech šedesátých a sedmdesátých let reagovalo černošské obecenstvo. Ostatně situace, kdy s matkou chodí na mládeži nepřístupné filmy, nebo dokonce sedí jako jediný bělošek v černošském kině, fascinován povykem publika i filmy, které jen stěží mohl chápat, vyznívá naprosto bizarně. Ve čtrnácti také poprvé uviděl porno.

V knize vzpomíná na své divácké zážitky od dětství po práh dospělosti. A také si vybavuje, jaký vliv na něho měl o mnoho starší černošský kamarád Floyd, rovněž filmový fanda, jenž se stal jakýmsi jeho guru. Quentinova matka mu pronajala volný pokoj s tím, že dá na jejího syna pozor, a netušila, že přítomnost už vnějškově podezřelého chlápka může něco ovlivnit. „Floyd uměl být náladový a snadno se naštval, ale já ho měl rád. Vedl zajímavý tulácký život, vyprávěl úžasné příběhy, byl neuvěřitelně zábavný a já nasával jeho podfukářskou pouliční moudrost.“ Když se Floyd posléze odstěhoval, zmizel Quentinovi nadobro z dohledu; už nikdy ho nespatřil ani se nedozvěděl nic o jeho dalších osudech.

Drby, povrchní postřehy a proměny kinematografie

V jednotlivých kapitolách Tarantino probírá filmy, které jej (tehdy) mimořádně zaujaly, přičemž svůj text zbytečně zapleveluje sáhodlouhými výčty herců a režisérů, sbíraje o nich nejčastěji drby či všelijaké roztodivné postřehy. Snaží se psát uvolněně, jako kdyby rozprávěl v hospodě a své posluchače chtěl zaujmout neučesanou, jakoby nepromyšlenou mluvou. Oblíbil si třeba módní slovo „cool“, které coby ohavný anglicismus přebírají i překladatelé, takže se dočteme, co všechno lze za „cool“ považovat.

Tarantino se nespokojuje jen s vlastními, mnohdy zpovrchnělými postřehy, třebaže leckdy dovozuje, co všechno si jako dětský divák (ne)zapamatoval.  Pokouší se charakterizovat význam probíraného filmu a jeho umístění v dobových vypravěčských trendech.  Řeší, jak se během šedesátých a sedmdesátých let proměňovala tvář americké kinematografie i postavení hereckých hvězd a režisérů. Často přitom pracuje se svědectvími, která později zaslechl, a zpětně si je do svých postřehů doplňuje.

Oblíbenci slavného oblíbence

Prvním titulem, kterému se obšírněji věnuje, je Bullittův případ. Považuje jej za předěl v tvorbě policejních filmů. Vypomáhá si odkazy na vyjádření někoho jiného, aby například sdělil, že Steve McQueen se v titulní roli nepovažoval ani tak za herce, jako za filmovou hvězdu. Dovozuje, že se McQueen nechtěl schovávat za složitými dramatickými postavami a že se ve filmech, které točil, chtěl chovat jako cool hvězda. Nechtěl se o plátno s nikým dělit.

„Sedmdesátkových“ filmových děl, která Tarantina zaujala násilnostmi, nalezneme dlouhou řadu. Máme přitom šanci porovnat je s vlastními diváckými zážitky, protože téměř všechna se kdysi promítala v kinech nebo je později vysílaly televize, případně se ocitla na videotrhu. Často vstoupila mezi novodobou klasiku: Drsný Harry, Vysvobození, Útěk, Taxikář, Útěk z Alcatrazu…  Tarantino se vytrvale vrací ke svým oblíbencům (např. Brian De Palma, Paul Schrader, Martin Scorsese) a zkoumá jejich scenáristické i režijní projekty. Jeho myšlenky se často točí kolem pojetí De Nirova Travise v Taxikáři, který jej pohlcuje možná nejsilněji. V knize uvažuje, jak by tato postava vyhlížela, kdyby film režíroval někdo jiný: „Stejně, s míň sympatickým Travisem, víc podobným hrdince Hnusu, by se události mohly odehrávat jinak. Ten chlap je kurva magor. Magor může zabít kohokoli.“ (Dodávám, že Hnus je šokující thriller Romana Polanského, jehož přínosem se však Tarantino zabývá jen okrajově, stěžejní Čínskou čtvrť potom zcela pomíjí).

Filmové spekulace nijak nezastírají, že vznikly jako svého druhu pisatelova osobní zpověď, jež se snaží rekonstruovat, co doopravdy vnímal, co si zapamatoval a jak odečítal jednotlivé významové vrstvy. Nejsem si však pokaždé jist autenticitou vzpomínek, které Tarantino dozajista umně utkává. Jako kdyby chtěl zdůraznit, že dítě je schopné zpracovat jakýkoli filmový podnět, i ten nejnásilnější, aniž by je doživotně poznamenal (i když u Tarantina bůhsuď). A dost dobře nechápu, proč do své knihy zařadil studii Barryho Browna o drogové závislosti a smutném konci Bély Lugosiho, představitele bezpočtu upírů a jiných monster v hollywoodských filmech…