Mokřady, močály a bažinaté oblasti, mnohdy přírodní rezervace, nejsou v USA žádnou zvláštností, ať již je ovlivňuje blízkost moře, či nikoli. Lidmi, kteří v tomto prostředí žili a naučili se mu rozumět, jejich „civilizovanější“ suchozemští sousedé často pohrdali, považovali je za divošsky obhroublé a primitivní. Příběhy umisťované do podobných končin prozrazují, jak se měnil náhled na svérázy tamního obyvatelstva.

Tyto proměny zaznamenávaly i filmové výpovědi: třeba Příběh z Louisiany (1948), poslední dílo Roberta Flahertyho, otce amerického dokumentu (či spíše dokudramatu, neboť jeho snímky vypravěčsky přebíraly postupy hrané tvorby), zdůrazňuje dobrodiní, jež místnímu obyvatelstvu přinesly těžařské společnosti – nebylo divu, když film financovala ropná společnost Standard Oil. Převažovaly ovšem výpovědi, které přesvědčovaly, že zabloudit do těchto obtížně přístupných míst, kde se vyskytují jen samí brutální násilníci, není nijak bezpečné – jmenuji aspoň násilnický thriller Jižanský komfort / Jižanská pohostinnost (1981) Waltera Hilla. Zaostalý, surovým zvyklostem podřízený venkov, vzdálený od městských center, ostatně ohrožoval cizí návštěvníky, ať se nacházel kdekoli – stačí si připomenout Strašáky (1971) Sama Peckinpaha nebo Vysvobození (1972) Johna Boormana.

Divoká stvoření z mokřadů

Teprve v posledních desetiletích se začaly vynořovat obrazy, které se pokoušejí mentalitu obyvatelstva usídleného v mokřinách přiblížit – a to hlavně skrze osudy dětí, které sice poznamenává tlak prostředí, v němž žijí, ale přesto se vyznačují neposkvrněnou duší (jako v případě Zeitlinových až magicky podmanivých Divokých stvoření jižních krajin, 2012) a dokonce dokážou rozvinout mimořádné nadání. To možná až příliš idylicky zpodobňuje snímek Kde zpívající raci (2022), natočený podle stejnojmenné románové prvotiny Delie Owensové (nar. 1949), přírodovědkyně, která se celý život věnovala zkoumání a ochraně zvířat v Africe. Jediné její dílo, které bylo přeložené do češtiny (Janou Hlávkovou), vyšlo letos již podruhé.

Autorka dojemnými a romantickými zachycuje trnité osudy dívenky přezdívané Kya, která vyrůstá právě v lokalitě plné mokřin. Po tom, co ji postupně opouštějí rodiče i sourozenci, tu zůstává osamocena. V krajně nepříznivých podmínkách však byla nucena přežívat odmalička, nechodila dokonce ani do školy (přesněji řečeno v ní pobyla jediný den, vyštvána odtud výsměchem a pohrdáním nejen spolužáků). Pisatelka ukazuje, jak se na dívčině životě podepsaly bezohlednost (ze strany agresivního otce propadlého alkoholu) a ponižující pokrytecký soucit (lidí z nedaleké osady), současně však připouští sociální kořeny popisované bídy, zejména v podobě velké hospodářské krize ve třicátých letech. Někteří lidé, kteří s Kyou přicházejí do kontaktu, se jí sice snaží nezištně pomoci, jiní se ji naopak pokoušejí zneužít. A Kya, leckdy připomínající vyplašené divoké zvířátko, se tak jen obtížně učí důvěřovat. Skrze její postavu si uvědomíme, že se před námi rozvíjí cílený průzkum jinakosti. A jak je to se zpěvem raků z titulu knihy? Zaslechnout jej vyžaduje jít daleko, až kamsi do mytických míst, do vlastně nedosažitelného časoprostoru, kde se „divoká havěť ještě pořád chová jako divoká“.

Zápisky ze soudního procesu

V prologu knihy se dočteme o nálezu mrtvého těla mladého muže, z jehož smrti je posléze obviněna právě Kya. Příběh můžeme vnímat jako líčení soudního procesu, které se prolíná s náčrtem hrdinčina dětství a dospívání (zprostředkovaně pak rovněž z nejranějších let, která si Kya v paměti neuchovala), přičemž důraz na soudní jednání převáží až v závěru vyprávění. Ač Kya vyrůstala jako negramotná, zásluhou jen o málo staršího Tatea se naučila číst a psát, záhy připravena bedlivě si všímat života v močálech, při jehož popisu autorka uplatnila své odborné vzdělání – a dívce coby mimořádně poučenému samoukovi přisoudila psaní ceněných publikací. Kyu zpodobnila jako hrdou a nezávislou ženu, schopnou vnímat krásu i poezii, připravenou bez ohledu na názory ostatních hájit svá rozhodnutí, ať už jsou jakákoli.

Každá ze sedmapadesáti krátkých, ponejvíce monotematických kapitol, je opatřená příslušným letopočtem: příběh je ukotven zejména mezi roky 1952 až 1970. Více než vyšetřování podezřelého úmrtí se však autorka věnuje rozkreslení jednotlivých postav, a to jak ústřední hrdinky, která připomíná svého druhu neměnný monolit, tak těch, s nimiž přichází do styku. Není náhodné, že s Kyou nejvíce soucítí černošská rodina, sama společensky znevýhodněná. Neméně důležité jsou postavy, které se na místo vracejí, ať už je to Kyin bratr Jodie, nebo Tate. Ten nepřestává litovat, že s Kyou po vstupu na vysokou školu přerušil kontakt, protože se za ni styděl, a snaží se docílit odpuštění. A podstatnou roli hraje samozřejmě mrtvý mladík – dřívější neustále rostoucí napětí mezi ním a Kyou z ní okamžitě učiní jedinou podezřelou. Svůj vlastní požadavek i očekávání přitom Kya formuluje jednoduše: „Nikdy jsem po lidech nic nechtěla. Možná čas od času leda to, aby mě nechali na pokoji.“ (s. 347)

Kniha dosáhla olbřímího úspěchu: do poloviny letošního roku se jen v Americe prodalo přes patnáct milionů výtisků. Sotva tudíž překvapí, že přilákala pozornost filmařů. Přestože scénář nachystala Lucy Alibarová, jež se podílela na výše zmíněných Divokých stvořeních jižních krajin, a skýtala tak naději, že se povznese nad pouhou ilustraci výchozího příběhu, režie byla svěřena začínající Olivii Newmanové. Ta se rozhodla jít cestou nejmenšího odporu a natočila sladkobolnou milostnou historii, zasazenou do padesátých a šedesátých let toliko vnějškově, skrze kostýmy, účesy a modely aut, aniž by cokoli sdělila o době, kdy se příběh odehrává. Jednoznačně převážila nostalgická stylizace se zploštělými postavami a převahou pastelových barev – za kamerou stála Polly Morganová, která se kochá hlavně podmanivými sceneriemi mokřadů obydlených nejen ptáky. Hudbu složil Mychael Danna, ale postřehneme i značné množství melodií převzatých odjinud.

Z románu k umělohmotnému produktu

Filmová verze Kde zpívají raci se sice pečlivě drží výchozí dějové osnovy, ale v jejím rozvržení i pojetí nastolila některé důležité změny. Na rozdíl od románu, který dění nahlíží očima odosobněného vypravěče, jenž průběžně sleduje počínání jednotlivých postav, se autorky rozhodly pro výraznější zastoupení ústřední hrdinky, jejímaž očima se díváme nejen na soudní proces (se zdůrazněnou mlčenlivostí), ale také na minulost vinoucí se až do dětství – nejprve ji sděluje svému obhájci, vzápětí sledujeme, jak se několikrát vynoří jako proud niterného ohlížení.

Důležitou stránkou románového vyprávění je konstrukce postav, které by ve filmovém zpracování měly vyznívat nestrojeně, autenticky, aby přesvědčily o své životnosti. Snad jedině Daisy Edgar-Jonesová v ústřední roli, dosud uplatňovaná hlavně v televizních seriálech, nabídla určitou věrohodnost Kyina počínání, přestože mohla jen sotva odstranit romantizující podloží – její „holka z bažin“ je pouhou variantou ušlechtilé divošky, která díky tomu, že se bezmála v dospělosti naučila číst a psát, vpravdě na vědecké úrovni zužitkovala svou znalost a systematický průzkum bažinaté lokality. Její zaťatá mlčenlivost, provázející pobyt za mřížemi, vykazuje znaky uvěřitelnosti. Mužské postavy se však propadly k toporné kymácivosti, jsou mělké a schází jim sebemenší charisma, kterým by odůvodnily, proč právě jim Kya uvěřila – Tatea, jenž se upřímně kaje za své citové zakolísání, dosti bezkrevně ztělesnil Taylor John Smith, Chaseovu přetvářku, kdy se za předstíraným pochopením a respektem skrývají násilnické sklony, nebyl schopen působivěji rozkrýt Harris Dickinson. Obětavého obhájce, jenž mlčící dívce nezištně nabídl své služby, představuje David Strathairn rovněž v intencích obvyklých hollywoodských figurek, jak je známe z bezpočtu soudních dramat.

Filmová podoba Kde zpívají raci se tedy spokojila s pouhými popisnými obrázky, pokrytecky cudnými v dominantních milostných scénách a předestřela dojemnost jako výchozí komunikační platformu. Sotva tak lze tento spekulativní, umělohmotný produkt označit za něco jiného než za prvoplánově uslzený kýč – hrdinčino vyobcování ze společenství „slušných“ lidí bylo toliko verbálně prohlášeno, aniž se s ním jakkoli nakládalo jako s rozhodující dramatickou veličinou.