Švédský spisovatel Fredrik Backman nabídl čtenářům (i těm českým) příběh čerstvě ovdovělého důchodce Oveho, hádavého, zakyslého mužíka, věčně naštvaného pedanta, jenž se svým okolím nedokáže vyjít – dokud se do jeho sousedství nepřistěhuje výřečná, ale dobromyslná Peršanka Parvaneh, obdařená dvěma dětmi a s třetím na cestě. Pod jejím vlivem, aniž si to Ove připouští, ztrácí svou ostnatost, a naopak obnažuje ochotu pomoci a být prospěšný, jakkoli skrytou za hradbou bručivosti. Ove nejspíš trpí poruchou autistického spektra, vyžaduje dodržování obvyklých stereotypů, lpí na podružnostech, přičemž tyto projevy se po manželčině smrti nadále prohlubují, protože už je nemá kdo mírnit a usměrňovat.

Mozaikovitě vyprávěný příběh, který se vyznačuje suchou, lakonickou ironií, Backman rozložil do devětatřiceti kapitol (a následného epilogu), z nichž každá pozoruje nenápadně vyšinuté Oveho počínání a zachycuje nějaký příznačný skutek, případně čtenáře zavádí do minulosti – ať již do Oveho dětství, nebo k okamžiku seznámení s budoucí ženou. Příznačná je i Oveho mluva, které je cizí jakákoli zdvořilost či ohleduplnost, tím méně „politická“ korektnost – o nepraktickém a nešikovném manželovi Parvanah mluví jako o mamelukovi a gaye bez zábran označuje za teplouše.

Ove po americku

Všimnout si lze výrazného sepětí mezi dramatickým podložím a jeho nečekanými tragikomickými, ba bizarními výhonky. Za zdánlivě pitoreskními potížemi s důchodcovským věkem se skrývají vážnější existenciální i sociální podtexty. Morbidní nadsázka prosvítá z ustavičných Oveho pokusů o sebevraždu, které pokaždé skončí nezdarem, jednou například díky špatnému zavěšení háku, který neunese váhu Oveho těla a ze stropu se vytrhne, častěji jej však z jeho počínání někdo vyruší.

Muž jménem Ove dosáhl velké obliby i u nás a nyní se na knihkupeckých pultech ocitá již třetí vydání, vnějškově trochu matoucí. Obálka totiž pracuje s plakátem na americký filmový přepis uváděný pod názvem Muž jménem Otto, pročež může zaniknout menším písmem natištěná informace, že knižní předloha se ve skutečnosti nazývá odlišně. Případný zájemce by tak knihu mohl vztáhnout přímo k filmu, který její zápletky přece jen přizpůsobuje americkým poměrům a volí tamní reálie. 

Backmana u nás známe i minisériím, jež vznikly na základě jeho románů – HBO nabízí Medvědín (2020) a Úzkosti a jejich lidé (2021) se vysílaly na Netflixu. Avšak největší slávu mu určitě přinesl právě Muž jménem Ove. Již roku 2015 se ve Švédsku dočkal filmového zpracování, uvedeného také ve zdejších kinech a později též na České televizi; publikum bohužel film ignorovalo – přišlo tak málo diváků, že jejich počet Unie filmových distributorů raději tají.

Pod křídly sentimentality

Už ve švédském filmu nalezneme jisté posuny – cizokrajná hrdinka tu například nepochází z Íránu, nýbrž z Pákistánu – tamější ženy asi mají větší smysl pro výřečnost i humor. Američtí tvůrci (scenárista David Magee a režisér Marc Forster) přistoupili k ještě razantnějším zásahům: cizinka přišla z Mexika, přítomnost homosexuality už nestačí, takže ji zastoupí spletitější sexuální identita, spory o kvalitu aut se týkají ryze amerických značek a hlavní hrdina překřtěný na Otta zápolí s nástrahami amerických úřadů.

Zásadní změnu vůči knižní předloze i původnímu filmu nacházím ve všestranném změkčujícím pohledu, spíše úsměvném a hravém, který rozhodně nepřipustí, aby se bručivý Otto ocitl jakkoli „za hranou“, jeho počínání nutně vede k pozitivním cílům. Americká verze, kterou v pastelových barvách nasnímal Matthias Koenigswieser, se sice tváří bojovně a „proti systému“, ale co chvíli zalézá pod křídla sentimentality a dojetí. Jsem v pokušení napsat, že tvůrci navzdory předstírané pohoršlivosti svědomitě naplňují konvenční divácká očekávání. Zatímco ve švédském snímku silně rezonuje hořkost a jen obtížně rozpouštěná deziluze, v americkém se výchozí platformou stala poloha melodramatu o napraveném vztekavci.

Jistěže Tom Hanks v titulní úloze výtečně přibližuje svého hrdinu, jak na běžícím pásu předvádí jednotlivé povahopisné plošky, ať již je cílí do mluvy, zprvu úsečné a konfrontační, později nevěřícné a posléze zjihlé, případně ukazuje gesta, chůzi (stačí si všimnout, jak se pokouší vystrnadit dotěrného kocoura) či téměř modelové vzorce chování. Zbývá připojit, že v Ottových vzpomínkách na mládí přebírá tuto postavu Hanksův syn Truman, bohužel mnohem topornější nežli otec.

Živelností proti prázdnotě

Naprosto vyrovnanou Hanksovou protihráčkou je naopak Mariana Treviñoová, která těhotnou sousedku Marisol, živelnou, gestikulující, upovídanou a hašteřivou, obdařila výrazovou sytostí i spontaneitou. Žena spíše podvědomě vytuší Ottovu pustošivou prázdnotu a snaží se, aby vystoupil ze zajetí svého nitra. Z jejího jen zdánlivě vlezlého chování naprosto samovolně tryská bezprostřednost, s níž komanduje svého ušlápnutého, notně nekňubovitého manžela a koneckonců též Otta. 

Doplním, že Muž jménem Otto (případně Ove) není ojedinělým počinem, který zpodobňuje laskavé, starostlivé ledví člověka navenek zatrpklého a protivného. Na mysli samozřejmě vytane Eastwoodův věčně naštvaný stařík v Gran Torinu (2008), ale připojit lze další obdobně modelované postavy, například ve finském Mrzoutu (2014) nebo ve francouzském válečném dramatu Pepe a Claude (1968), kde se malý židovský chlapec ocitá v domácnosti na všechno naštvaného antisemity, z něhož se přese všechno vyklube cituplný člověk ochotný pomoci. Michel Simon tu předvedl skvostnou studii zemitého vesničana v celé šíři jeho mentality. A také v domácí produkci nalezneme několik obdobně ustrojených děl, pokaždé se svrchovaným herectvím – např. Směšného pána (1969), jemuž vévodí Vladimír Šmeral, nebo Na střeše (2019) s Aloisem Švehlíkem.