Historika Václava Grubhoffera (nar. 1981), od studií spjatého s Jihočeskou univerzitou v Českých Budějovicích, snad odjakživa přitahoval majestát smrti. Už školní práce věnoval pohřebním rituálům u šlechtického rodu Schwarzenbergů – později tyto podklady přetavil do své první knížky, Pod závojem smrti (2013). Po pěti letech přichází s další publikací, nazvanou až uhrančivě, Zdánlivá smrt (s podtitulem Noční můra osvícenské Evropy); už jen představa něčeho takového je čtenářsky přitažlivá, mrazivá i lechtivá.

Zvolené téma probírá autor do nejmenších podrobností jak v šíři záběru, tak v historickém průřezu. Připomíná, že z křesťanského hlediska byla smrt vnímána jako přechod z pozemského utrpení do života věčného. Problémem ovšem bývalo rozpoznání okamžiku smrti, už od dob antiky – a samozřejmě i z časů pozdějších – jsou doloženy případy, kdy zdánlivě mrtvý člověk při svém pohřbívání (v horším případě po něm) ožil. Od dob renesance a zvláště od osvícenského 18. století se již vyskytovali lékaři, kteří zkoumali, jak zdánlivé úmrtí včas rozeznat. Modlitbami provázené i několikadenní bdění u mrtvého (než byl pohřben), pevně ukotvené v lidových zvycích, a zřizování márnic aspoň do jisté míry vylučovaly osudný omyl.

Požírají rubáš

V prvních kapitolách nás Grubhoffer provází po vědeckých pojednáních jednotlivých učenců, kteří zkoumali smrt, například českého polyhistora Jana Marka Marciho nebo věhlasných zahraničních vzdělanců. Jenomže lidstvo od nepaměti strašil i jiný fenomén – návrat mrtvých mezi živé. Psal o nich již Petronius. Zejména ti nebožtíci, kteří sešli násilnou smrtí, se údajně vracívali mezi živé, aby se mstili. Tehdy přicházeli na scénu i upíři živící se lidskou krví. Při otevírání hrobů podezřelých jedinců bylo mnohdy nalezeno nepřirozeně zachovalé tělo, „nemrtví“ byli dokonce podezíráni, že požírají svůj pohřební rubáš.

Teprve osvícenec Gerard van Swieten, dvorní lékař císařovny Marie Terezie, zasvětil svou odbornou dráhu boji s vampýrskými i jinými předsudky. Jiný věhlasný reformátor, Johann Peter Frank, tvrdil, že celkově bylo více lidí pohřbeno zaživa než včas přivedeno k životu – jeho domněnku Grubhoffer použil jako motto jedné z kapitol. Dvorský dekret ze sklonku 18. století pak nařizoval, aby v zájmu co nejrychlejšího zetlení těla nebyla mrtvola ukládána do země v rakvi, nýbrž v plátěném pytli a byla zasypána nehašeným vápnem. Diváci, kteří si pamatují Formanova Amadea, si jistě vybaví, že přesně takto skončil i protagonista filmu Wolfgang Amadeus Mozart. Také se, bez valného úspěchu, rušily původní hřbitovy kolem kostelů a nové se zakládaly za městem či vesnicí.

Unikla zombie

Kniha ovšem nabídne nejen historický průzkum, především nastiňuje odraz zdánlivé smrti v ústně šířených pověstech i v psané literatuře. Od sklonku 18. století se konstituuje stále oblíbenější žánr záhy zvaný horor, vznikají díla dnes považovaná za kanonická jako Carmilla od Josepha Sheridana Le Fanu nebo Stokerův Dracula. Se svou troškou do mlýna přicházejí i čeští spisovatelé, včetně Karla Jaromíra Erbena a jeho Svatební košile. Také vznikaly příběhy o zločinných hrobnících, kteří bezohledně porušují tabu a dopouštějí se hanebných žertů. Stejně jako v jiných případech Grubhoffer zpětně zkoumá, nakolik tyto historky korespondovaly se skutečnými poměry v pohřebnictví. A přidává kapitolu, jež se zabývá domněle utonulými, ty se dařilo oživit nejčastěji.

Strach z pohřbení zaživa, jak autor píše, byl na přelomu 18. a 19. věku běžný, dobře známý a celospolečensky vnímaný jev. A svůj mnohostranný odraz nacházel v literatuře. Edgar Allan Poe nazval jednu svou strašidelnou povídku Předčasný pohřeb, týž námět pronikl i do Zániku domu Usherů. Oba texty se dočkaly filmových adaptací, které Grubhoffer rovněž připomíná, avšak nejspíš nezná jejich ohlas v tuzemském tisku. A už vůbec netuší, že motiv „nemrtvého“ pronikl do českých filmových i televizních hororů (například Hrabě Drakula, Upír z Feratu, Lokis, Poslední lup), dokonce do animovaných snímků a komiksů. Ze zorného pole mu navíc unikla tematika zombie, případně vlkodlaků či jiných převtělenců, v beletrii i filmech dosti hojná. Kusé zmínky o filmovém ztvárnění Poeových „děsivin“ každopádně prozrazují, že o specifice pohyblivých obrázků autorovi schází zasvěcenější povědomí.

Mrtvá položka?

Jak naproti tomu Grubhoffer podrobně nastudoval, domnělý umrlec se vyskytuje s překvapivou hojností v české literatuře – a to také u autorů a v dílech, kde by to čtenáři možná neočekávali. Vedle strašidelných povídek Nerudových, Arbesových, Herrmannových (v posledku i v románu Ladislava Fukse Vévodkyně a kuchařka) Grubhoffer zmiňuje jednu takovou epizodu z Jiráskovy rozsáhlé epopeje F. L. Věk (a já připojuji, že ji převzal i stejnojmenný televizní seriál), dokonce jsou připomenuty i vzpomínky autentického předobrazu Jiráskova hrdiny, kupce Heka. Nic to ovšem nemění na tom, že při líčení literárních odrazů autor setrvává v pozici pobaveného, místy okouzleného laika, jenž rád o téže události dumá z vícera úhlů, zvláště má-li k dispozici svědectví různých osob. Nezná například souhrnné pojednání polského bohemisty Patrycjusze Pająka, jenž sledovanou látku podrobně prozkoumal – v originále jeho kniha vyšla před čtyřmi roky péčí Varšavské univerzity, o zveřejnění českého překladu Hrůza v české literatuře se zasloužilo nakladatelství Academia.

Václav Grubhoffer sepsal dozajista čtivou, a přitom v rámci možností fundovanou příručku, která spíše sumarizuje dosud rozptýlené údaje, než že by budovala promyšlenou syntézu poznatků. Jak dokládá více než osm set citačních odkazů, dopídil se mnoha souvisejících titulů tuzemských i zahraničních (avšak nejsem si jist, zda je všechny i prostudoval, zda některé netvoří jen mrtvou položku), vydávaných v průběhu několika posledních staletí, ať již odborných, nebo beletristických. Nejstarší pochází z 16. století. Zahrnul však též aktuální práce vysokoškolských studentů.

Podařilo se mu čtenáře vést na pomyslném rozhraní mezi historickými exkursy a výpravami do literární fikce, které odrážejí dlouho trvající zájem o marné vzdorování nadpřirozeným bytostem i hrozbu pohřbení zaživa. Na odborná pojednání – zejména ta staršího data – většinou odkazuje jako na existující zdroj, který dokládá jeho tvrzení, u prozaických (občas i básnických) děl si naopak hojně vypomáhá obšírnými výňatky, aby přiblížil jejich mnohdy osobitou poetiku. Rovněž připojuje početný obrazový materiál, přetisky maleb, dřevorytů, kreseb či jiných ilustrací, nechybí barevná příloha, jež zachycuje odraz ve výtvarném umění, na filmových plakátech, ale také v architektuře nebo náhrobcích. Je zde i nákres „bezpečnostní“ rakve, datované k roku 1843. Kniha obsahuje resumé přeložené do němčiny a italštiny, aniž bychom tušili, proč byly zvoleny právě tyto jazyky, podrobnou bibliografii, dovíme se, že pisatel příležitostně nahlédl i do archivů, především těch schraňujících pozůstalosti, a oceníme jmenný rejstřík – tyto doplňky pokrývají více než padesát stran z celkových tří set. Zdánlivá smrt od Václava Grubhoffera je tudíž vcelku přitažlivá a také poctivě zpracovaná popularizační práce na dané téma.