Většinou se jedná o díla ve své době slavná a hojně navštěvovaná, obsazovaná největšími tehdejšími hvězdami. Už tenkrát bylo důležité, aby byly vyprávěné příběhy nějakým způsobem – místem a dobou dění, událostmi, výpravností, trikovou dovedností, případně barevně natáčenými vsuvkami – výjimečné či velkolepé; často bývaly označovány za „sensační“. Však také proto byly vypravěčsky konzervativní, nepouštěly se do žádných experimentů a publiku nabízely přesně to, co očekávalo.

Můžeme si všimnout důležitého společného rysu: filmy často vznikaly podle již napsaných předloh, povídek, románů, divadelních her, novinových reportáží, ale třeba také podle pověstí a legend, nemluvě o Bibli jako bohaté námětové studnici. Mělo to několikerou výhodu: už některé literární předobrazy dosáhly velké čtenosti, tím pádem i všeobecné obliby – a diváci se tak mohli těšit na příběhy, které již znali. Dalším důvod byl ryze pragmatický: pokud cenzura schválila literární dílo, filmaři doufali, že jejími síty projde i filmový přepis, byť ten se občas – ať již tlakem cenzury, nebo z rozhodnutí výrobce, případně tvůrců – měnil a získával nové motivy či odlišná rozuzlení. (Jedině krátké i dlouhé grotesky se vyznačovaly veskrze autorským přístupem, jejich tvůrci si komediální zápletky vymýšleli sami.)

Film Europe nabízí několik různorodých titulů. Vedle právem zapomenuté, nedbale slátané historky Tarzan a zlatý lev (1927), jen volně zpracovávající motivy z knih Edgara Rice Burroughse (Tarzanova dobrodružství měla celý svět okouzlit až na počátku zvukové éry, kdy v nich exceloval olympijský vítěz v plavání Johnny Weissmüller), se vrátily samé legendy – biblické velkofilmy Desatero přikázání (1923) a Král králů (1927), Zvoník u Matky Boží (1923) podle Victora Huga, Fantom opery (1925) podle Gastona Lerouxe a Robin Hood (1922), k němuž si námět přichystal sám představitel titulní role Douglas Fairbanks (1883–1939), inspirován spíše než Dumasovým zpracováním Scottovým románem Ivanhoe, s nímž jej pojí několik motivických podobností.

Zbojník Robin

Začnu proto přiblížením Robina Hooda, jenž se u nás před sto lety uváděl jako Robin zbojník – a dosáhl olbřímí popularity, která se později vetkla i do jedné z jevištních komedií Voskovce a Wericha. Nazývala se rovněž Robin zbojník. Fairbanks, jenž se podílel i na financování filmu, jednoho z nejdražších, které tehdy vznikly, se zasadil jednak o postavení obrovitého hradu, v jehož rozlehlých prostorách se odehrávaly výjevy předcházející hrdinovu zbojnictví, jednak o plenérové davové výjevy, související hlavně s válečným tažením do Svaté země. Oblíbené byly ostatně takové záběry, které zdůrazňovaly monumentalitu, ale rovněž takové, které z výšin pozorovaly hemžení kdesi dole.

Se Scottovým románem Ivanhoe spojuje Robina Hooda (okrajově se vyskytuje i v něm) obdobné pojednání hlavního hrdiny: stejně jako Ivanhoe je také „první rytíř království“ Huntingdon čestným velmožem, také utrpí zranění a také se musí skrývat, než kolem sebe coby Robin Hood shromáždí vesele poskakující zbojnickou družinu. Také ctostná panna se – i když z odlišných důvodů – ocitá ve smrtelném ohrožení. A v obou příbězích se znenadání vynořuje tajemný rytíř, jenž také pomáhá prosazovat spravedlnost a z něhož se posléze vyklube sám král Richard Lví srdce. Není čemu se divit, když se oba příběhy odehrávají v tutéž dobu. Kolem filmu se navíc už tehdy vynořily předměty a aktivity, které těžily z jeho popularity a současně ji podporovaly. I česky třeba vyšla v knižní podobě reportáž Roberta Floreye, francouzského novináře, jenž se v Hollywoodu stane režisérem „béčkových“ thrillerů.

Padouch Lon Chaney

Zvoníka u matky Boží a Fantoma opery spojuje tentýž představitel ústřední postavy, Lon Chaney (1883–1930). Ten proslul neuvěřitelnými změnami svého zevnějšku i fyzických dispozic, věhlas mu zjednaly zejména obličejové masky. Uchvacoval coby lidská zrůda, dokázal předstírat, že mu chybějí končetiny. Jeho odpudivě vyhlížející postavy nejen šokovaly diváky, ale v rámci napínavých, často děsivých příběhů na svůj vzhled doplácely.

Chaney své (anti)hrdiny nijak neidealizoval, bývali hrubí a neurvalí, vyznačovali se osobnostní primitivitou. Neměli vzbuzovat soucit, ale spíše odpor. Tak je vykreslen i znetvořený hrbáč Quasimodo ve Zvoníku u Matky Boží, kde navíc dochází i k odklonu od původního završení. Krásná tanečnice totiž neumírá, ale naopak spokojeně odchází se svým milencem, aniž by si výrazněji všímala mrtvoly hrbáče, který obětováním vlastního života zabránil směšně padoušskému zlosynovi páchat další ničemnosti. Také tento film ohromoval svou výpravností: mohutná katedrála se tyčila bezmála do nebes a Quasimodo, jehož očima se občas díváme, se pohybuje po jejích ochozech a shlíží z výše na davy pohybující se kolem. V dobovém tisku najdeme nejen bezvýhradnou chválu, ale také výhrady: distributor podmiňoval poskytnutí kopie odebráním dalších, méně atraktivních filmů nebo vyžadoval o mnoho zvýšené půjčovné.

Také Fantom opery přitahoval v Československu neslýchanou pozornost. Tu podnítila už opovážlivá žádost, aby pražské Národní divadlo dovolilo uskutečnit premiéru na svém jevišti, když už se příběh odehrává v divadelní budově a v jejím podzemí. Národní divadlo to rozhořčeně odmítlo. Téma zlověstného maskovaného muže, jenž do svého bludiště unese talentovanou dívku, a navíc se do ní zamiluje, sotva vyhovoval tehdejším představám o „vysokém umění“. Takto o nejpřitažlivějších okamžicích filmu v honičkovém závěru pozměněném proti předloze informoval tehdejší tisk: „Právě tak jako Zvoník má vrcholnou scénu v bičování Quasimodově, tak i ve Fantomu dlužno za ni pokládat onen moment, kdy Kristina strhává Fantomovu masku. Jest pochybno, že by někomu druhému se povedlo dáti lidské tváři výraz tak démonické příšernosti, jak to dokázal Lon Chaney.“ (Zpravodaj Zemského svazu kinematografů v Čechách, 1925).

Velkofilmy podle Bible

Ve dvacátých letech vzkvétaly i biblické náměty. V Americe se jejich průkopníkem stal Cecil B. DeMille. Nejprve se inspiroval Starým zákonem, když ohromenému publiku nabídl Desatero přikázání s mnoha dříve nevídanými triky, a poté následovalo vylíčení Ježíšova osudu Král králů (1927). A DeMille si diváky opět dokázal podmanit – mimo jiné jim nabídl několik výjevů natočených barevně!

DeMille k posvátnému námětu přistoupil pietně, nevymýšlel si ani mezititulky a použil citáty z evangelií. Z dnešního pohledu vznikl film dozajista naivní, poplatný tehdejším výrazovým konvencím (včetně pověstného lomení rukama), avšak dobový ohlas oceňoval jeho vroucnost, opravdovost prožitku nejen u člověka věřícího. Jedině komunisticky orientovaní pisatelé se pošklebovali měšťáckému dojímání, divadelně vznosným dekoracím a plané symbolice, jako bylo třeba poletování bělostných holoubků. Jedno je nesporné: díla jako Král králů přinášela pompézní podívanou, kterou dával Hollywood najevo, že disponuje téměř neomezenými finančními prostředky…

Všechny uváděné filmové atrakce, které si během dvacátých let získaly mimořádný věhlas, se v pozdějších desetiletích již dočkaly zvukových, často několikerých přepisů, které svou přitažlivost mohly opřít také o barevné, později i širokoúhlé provedení. I ty vstoupily do filmových dějin, a dokonce snad zastínily své předchůdce, kteří průkopnicky potvrdili, že filmy – pokud se vydaří – vydělávají tím více, čím více financí se do nich vloží. Milion dolarů, který býval do takovýchto projektů investován, se v oněch časech považoval za přímo astronomickou sumu. Nyní by se takové náklady navýšily možná stonásobně.