V souvislosti s blížícím se vyhlášením dvou vítězů Drážďanské ceny za poezii odpovídají na otázky časopisu iLiteratura.cz básníci nominovaní za českou stranu. Jak vnímají některé aspekty vlastní tvorby? A jak magnetismus knih, zájem o přírodu nebo mezinárodní kulturní a literární spolupráci?
VŽ
Valentýna Žišková
Sbírka Nemocný měsíc v sobě sdružuje noční můry různých druhů. Vedle bájných čarodějnic a víl lze tušit i něco dalšího, zatím neurčitého, avšak se vší jistotou zlověstného. V neposlední řadě se ke slovu dostává i tma, jejíž pole působnosti se pomalu, ale jistě rozšiřuje, až nakonec pozře úplně všechno. A nikdo jí přitom nebude stát v cestě, protože Měsíc je už dlouho nemocný.
Básnická sbírka kardioložky Terezy Šťastné funguje nejlépe jako ukázka různých podob terapeutického psaní. Role této knihy v životě autorky, která si prožila těžkou srdeční chorobu, je jistě nezanedbatelná a poezie v ní obsažená snad může být blízká lidem s podobným osudem. Právě tuto specifickou a traumatizující zkušenost, jež má být organizujícím prvkem sbírky, však autorka paradoxně nechává téměř výhradně stranou.
Básnická sbírka Andrstán letos získala cenu Jiřího Ortena, mimo to se objevila i na longlistu ceny Magnesia Litera. Klegovy texty se hned několika způsoby hlásí k české undergroundové tradici. Vedle četných explicitních aluzí a odkazů na tvorbu „podzemní“ kultury je nejsilnějším pojítkem zejména pocit lhostejnosti k okolnímu světu, který nás vydědil.
„Německo je země rozvinutého literárního provozu a smyslu pro společenskou prestiž literatury. Naše prostředí je oproti tomu skromnější a snad i zapomnětlivější,“ říká Pavel Novotný, loňský laureát prestižní Drážďanské ceny lyriky, který o rok dříve získal navíc i Magnesii Literu. V obsáhlém rozhovoru mluví nejen o literárních cenách, ale zejména o vlastních fascinacích a tvůrčích východiscích.
„Olgo, kdo nosí básním slova?“ ptá se hlas v jedné z básní. Otázka, jež v sobě spojuje zvědavost dítěte, které své okolí teprve objevuje, a úzkost člověka, jenž není s to nalézt odpověď na to nejzásadnější, je pro třetí sbírku Josefa Kučery nanejvýš příznačná. V poezii o poezii se mísí uvažování o povaze jazyka a jeho možnostech s imaginativními obrazy a vzpomínkami starými několik tisíc let.
Stísněný svět sbírky Popel dnů je z většiny vymezen čtyřmi stěnami, mezi nimiž se odehrává pozvolné odcházení člověka. Hlas sbírky reflektuje situaci postavy otce, který má po mozkové příhodě ochrnuté tělo i vědomí. V úsporných a strohých básních, kde na přemrštěný patos již nezbývá místo, jsou tematizovány zdánlivě drobné bezvýznamné okamžiky, které v celkovém kontextu však nabývají rozměrů mezních situací.
Básník a výtvarník Marian Palla (nar. 1953) vydal letos svoji několikátou sbírku Smrad škvařeného fousu. Její celkový ráz je velmi prostý, až lakonický.
Básně ze sbírky Falkenfrau pocházejí ze světa dávno zapomenutých a ztracených legend. Ty ožívají díky občasnému narušení časové linearity nebo díky vzpomínkám, asociacím, jež vyplouvají na povrch, znovunalezené zvukem. Klára Goldstein tento svět staví svědomitě, někdy možná až příliš, takže pasáže, které by básně scelily a daly jim dostatečný přesah a působivost, zůstávají zahaleny v mlze a čtenáři jsou předkládány jen neurčité fragmenty.
Nová sbírka básníka a malíře Matěje Lipavského je především mozaika detailů, na žádný z nich se ale nevydržíme dívat příliš dlouho. Kniha plná fragmentárnosti zaujme čtenářovu pozornost promyšlenou kompozicí a využíváním okrajových sfér jazyka.
