Tvořivě vytěžila Markéta Pilátová ze svého pobytu v Brazílii: po dvou letech, kdy zde učila česky potomky našich krajanů, debutovala prózou Žluté oči vedou domů. Ač jsou osoby a události vymyšlené (jak autorka uvádí), kniha vznikla na základě autentických dojmů. Život píše ty nejlepší romány, příběhy plní světovou pokladnici v prostoru a čase, ale v podstatě se stále opakují; a jsou to právě dojmy, které v nás ulpívají svou výjimečností a nezapomenutelností.

Scéna prózy je česko-brazilská. Z Čech do Brazílie krajané emigrovali, z Brazílie do Čech se jejich potomci přijíždějí dopátrat svých kořenů. „Uklidňující prostřednost“ naší krajiny je tak v kontrastu k sytosti, divokosti a ostrým konturám té druhé země. Svůj příběh střídavě vyprávějí čtyři ženy a jeden muž, což zdařile udržuje čtenářské napětí a občas člověka téměř nutí předbíhat. Ženy stojí křížem na šachovnici mládí – stáří, aktivita – pasivita. Život Marušky a Luizy se nachýlil – obě se snaží odhalit pravou tvář svého osudového vztahu ke stejnému muži i k sobě navzájem; Marta a Lena jim v tom pomáhají, současně však i ony hledají lásku a samy sebe. Zatímco však je Maruška křehká, přesná, skromná, zorganizovaná a „o ničem doopravdy nikdy nesnila“, Luiza připomíná „malý jaderný reaktor“. A vedle empatické, avšak poněkud submisivní Marty vyniká emancipovaná a rozhodná maximalistka Lena. Ve středobodu ženských drah stojí záhadný, přitažlivý Jaromír; je to ten druh mužského hrdiny, který si část svého tajemství bere do hrobu, a to rozhodně nejen proto, že se živí jako „dublér“, „špion, co pracuje pro obě strany“. Jaromír také otevírá aktuální téma, do jaké míry můžeme rozhodovat o svém konci. Vzhledem k tomu, že však celý život hrál především pro sebe, pro svoje vzrušení, jeho sebevražda nepřekvapí. Ať už jeho čin chápeme jako egoistický, či nikoliv, dává vyniknout obětavé láskyplnosti žen, a to nejen v pojetí milenecko-manželském, nýbrž i ve formě ženského přátelství a solidarity, což krásně symbolizují skládačky origami (a my konečně pochopíme obálku knihy).

V jemných náznacích se odhalují problémy každé komunity emigrantů: vedle jazykového ustrnutí až zakonzervování jde především o koncentraci vlastností, národní mentality – jako by národností menšina byla jakousi karikaturou svého vlastního národa. Jestliže však emigranti sami bolestně prožívali své vykořenění, jejich děti a vnuci již mají možnost volby. Zvedla se politická opona, a tak si mohou vybrat, kde žít, přičemž cesta vede nejen k místu, ale i k sobě samému: „Jasná, zvláštní noc. Už nemám strach se dovědět, kým v temnotě vlastně jsem.“ Důležitou roli v knize hraje i magie, a to nejen v drsné brazilské přírodě. U nás se táhne, ztrácí, ale vždy znovu vrací nit Cikánky Johany, vlastně spíš jejich očí. A není to náhoda, že jsou to oči ženy, které nás vedou domů: „Domov je blízko nebo daleko, jen od něj nesmíš utéct.“

Čím by šlo tuto čtenářsky zajímavou až atraktivní knihu ještě posílit? Možná větším rozlišením jednotlivých hlasů. Jsou-li Luiza a Maruška jako oheň a voda, možná by stálo za to stylisticky jejich promluvy více vyhranit, polyfonie celé knihy by byla bohatší. I tak však je próza Žluté oči vedou domů zdařilou oslavou života ve vší jeho plnokrevnosti, syrovosti i něze.