Není jednoduché si ji po dvou zimních měsících v Čechách na sebe navléct. Jde to ztuha. Vždycky je o několik čísel větší nebo menší a ze začátku nikdy dobře nesedí. Ale už na letišti v São Paulu, když má brazilské letadlo do Campo Grande zpoždění a já se dávám přirozeně do řeči s úplně neznámou ženou a tykám jí, cítím, jak mi nová kůže přilne na tělo a jemně překóduje mozek na jiné způsoby. Žena mi taky tyká a chvíli se vybavujeme o ničem a pak na sebe šťastně zapomeneme. A kůže sedí na pevno, jakmile si dám první horké brazilské kafe z automatu, které by žádná snobská kavárna v mrazivých Čechách nedokázala vyrobit, ani kdyby si nechala přivézt celou brazilskou kávovou plantáž ve vakuovaném balení. Když si pak uvědomím, že zítra jedu do práce na kole, v klobouku proti slunci, že v noci musím vystihnout ten pravý okamžik, kdy vypnout klimatizaci, abych se neprobudila zmražená nebo naopak uvařená vedrem, že je potřeba zkontrolovat, jestli jsou ve staré moskytiéře velké, nebo malé díry, a že si proboha nesmím zapomenout vzít pilulku vitamínu B, která působí jako repelent… Všechny tyhle praktické, tropické starosti jsou v nové kůži všední a banální.

Česká kůže je sbalená v pražském bytě do úhledného balíčku (dle metody Marie Kondo) a čeká na prosinec. Vrátím se, vybalím ji a navléknu. Budu to já a nebudu.

Tohle není vyprávění schizofreničky, je to realita české krajanské učitelky, která jezdí do Brazílie za prací. Vlastnit tyhle dvě kůže je nezbytné. Díky nim nesrovnávám – neříkám, tohle by Brazilci dělali jinak, tohle by Češi nikdy nedopustili, proboha, jak můžou vydržet takový mráz, a naopak ježiš, jak můžou něco dělat v takovém hicu. Jedna kůže nezpochybňuje druhou, ale obě chrání moji duši. Bylo těžké si je opatřit. Jsou k mání na černém trhu a platí se za ně životem odžitým mimo teplo domova. Nikdy je neprodám. Občas je ale půjčuju – v mých knihách jsou obě. Můžete si je zkusit. Třeba vám budou sedět.