Všichni víme, že zemřeme; všichni cítíme, že nezemřeme.
(Fernando Pessoa)

Nemám jméno. Říkají mi Ten, který tetuje. Lidé ke mně přicházejí, protože mé tetování je dokonalé. Jehly zvolna pronikají kůží a barva se jako vetřelec nesoucí nálož bolesti vsakuje do pletiva tkáně a já vyprávím, aby lidé zapomněli. Nemůžu si dovolit své zákazníky nudit. Jsem tedy nejlepší vypravěč. Je to otázka života a smrti.

Bydlím ve Velkém městě. Někde daleko na obzoru se lesknou skla mrakodrapů, o nichž někteří říkají, že jsou hladká jako pleť novorozence. A také tvrdí, že na jejich střechách celé noci pulzují neonová srdce Velkého města. Den za dnem si umiňuji, že se k nim jednou vypravím. Tady u nás na Velkém okraji plameny ohňů každý večer olizují hliněné zdi chatrčí. Lidé tančí v jejich světle a prohnuté nohy se sunou pomalu v tangovém rytmu do propasti melancholie, odkud je znova táhne na světlo ryk samby a štěkot kulek, jejichž déšť se zavrtává do kůže mnohem lačněji než mé jehly. V pachu výfuků se udí psí maso. Kolem oken se rozvážně kolébají procesí kajícníků, na ramenou nesou velké černé magnetofony a v natažených rukou drží balíky bílého prášku, aby je položili na oltář Svaté Matky Smrti.

Nejčastěji na mé plechové dveře klepou prodavači drog, kterým říkáme narcos. Znáte je? Určitě ano. Jsou přeci všude. Tak jako je všude neposkvrněný bílý prach. Raději si příliš neprohlížím jejich netečné tváře připomínající vodní hady ze dna hlubokých jezer jeskyní. Mají chapadla spletená z kabelů internetového připojení a už sice nenosí ty směšné knírky pod nosem a ulízané kudrnaté patky jako jejich otcové a dědové, ale pistoli mají vždycky při ruce. Stačí jeden nudný příběh, a změním se na Toho, kdo umírá. Takže si dávám pozor. Za svou práci nikdy neberu peníze. Tetuju a vyprávím za jídlo a oblečení. Peníze plodí závist a závist tady u nás znamená pach zaschlé krve na zdi. A čím lépe vyprávím, tím více zákazníků ke mně přichází. Přejí si, abych jim obrazy ze svých příběhů vytetoval na těla. Co víc si může vypravěč přát? Každý den děkuji u sochy Svaté Matky za tento dar. Dotýkám se skleněného pláště a zamyšleně hledím do očních důlků její kostěné lebky.

Já mám místo pistole vždycky po ruce svou nejmilejší knihu. Je ohmataná, stránky křehké jako kosti starých žen. Jsou v ní příběhy, které prošly časem a unikly Svaté Matce, prosmekly se kolem ní. Jsou mou zárukou, že ještě chvíli budu žít, ještě chvíli budu překvapovat, protože taková vyprávění tady ještě neslyšeli. Živá a mrtvá voda, och, od té doby, co jim ten příběh z mé nejmilejší knihy vyprávím, ji narcos hledají. A co teprve ten o Bílém hadovi. I já bych chtěl tolik ochutnat. Jednou jedinkrát vědět, co si vyprávějí krysy před mou boudou, uslyšet, co křičí supi na mé plechové střeše.

Ale příběh, který vám teď budu vyprávět, jsem slyšel po kouskách od různých lidí a některé části ještě teprve možná uslyším. Myslím však už teď, že je v něm možné spatřit poučení. I vy, až si ho poslechnete, přijdete ke mně a řeknete: „Ty, který tetuješ, vytetuj mi na břicho hada Harého.“ A já to udělám.

Návrat Michaela

I.
„Dobrý den,“ řekl muž v bílém obleku. Řekl to jakýmsi dutým způsobem, což upoutalo pozornost úředníka v džínách, sedícího za nepravidelně rozvrzaným umakartovým stolem. Úředník si příchozí, kteří přinášeli do Hadího institutu plazy a odnášeli si za čtyři kusy zvířat ampuli protiséra, příliš neprohlížel.

„Co nesete?“ optal se lhostejně bíle oděného muže. Ten na něho pohlédl a on si teprve teď všiml, že je to stařík s nápadně širokými rameny, stářím pokroucenými do nepohodlného tvaru, jehož tvář je pokrytá sítí vrásek. Celá staříkova bytost vydávala zvláštní druh chladu, protože úředník cítil, jak se to chladné vyzařování zmocňuje všech jeho nervových zakončení v mozku. Bylo to opojné a zároveň zakoušel nepříjemné vzrušení, jako by mu v hlavě šeptalo hejno pijavic. Šustot jejich hlasů se mu potichu vkrádal do mozku a na všechno uvažování se tiše snášely chladivé vločky sněhu.

Trhl sebou. Ta býčí ramena, tvar úst, pichlavý nos. Vždyť je to Michael! Bože, sám Velký Mi-chael Vidal. Jak je to možné? Ne, není to možné! Michael přeci zemřel. Založil Hadí institut a úspěšně ho železnou rukou vedl přes půl století. Všechny ty koloniální, bíle natřené budovy s těžkými zelenými okenicemi sám navrhoval. A pak ho pochovali na hřbitově ve Velkém městě. Uložili ho do nóbl hrobky s mramorovým andělem, který přísně zdvihal kostnatý prst k nebesům a bosou nohou šlapal po hlavě bílého hada. Úředník mu byl na pohřbu. Byl horký den, listy palem šustily a hladily tetelivé vůně modrého jasmínu. Najednou se přihnal prudký liják, který rval deštníky z rukou, kmeny akátů rázem proměnil v nahé slizké paže a všichni museli překračovat kalné strouhy, které se bleskurychle vynořily kdovíodkud a podemílaly nepozorné nohy. Ještě teď si vybavuje nekonečné zástupy všech možných lidí, kterým Michael Vidal a jeho Hadí institut zachránili život. Byl určitě pátek, všichni zaměstnanci institutu měli kvůli pohřbu volno a stromy ipêbez listí kvetly žlutě. Deštěm se odkudsi nesl vzdálený zvuk bandoleonu a sambového bubnu. Úředník si znova v duchu prohlížel mrtvolu v rakvi. Nevypadala jako tenhle stařičký skřítek v bílém obleku. V černé obdélníkové bedně působil jako král. Prošedivělý a vševědoucí. Jeho velikost prokazatelně podtrhovaly zástupy smutečních hostů. Přesto si byl jistý, že se teď před ním hrbí Velký Michael.

„Uctivě zdravím, pane Michael, odpusťte, že jsem vás hned nepoznal,“ omluvil se zdvořile.

„No jo, stárneme i tam,“ vysvětlil stařec. „A pěkně rychle,“ dodal.

„Ehm… kde tam?“ odvážil se úředník.

„Přece tam!“ zopakoval netrpělivě Michael svým ámým autoritativním tónem, na nějž si úředník tak dobře pamatoval. Tehdy byl stážista z veterinární fakulty a doktor mu osobně vysvětloval postup při nakládání mrtvých hadů do formolu. „Toho formolu míň,“ říkal mu kdysi. „Ehm… o kolik míň?“ „Sakra míň,“ zpražil ho svým velkým tónem Velký Michael.

„Pane doktore, co tady děláte, smím-li se ptát?“ „To se teda musíš ptát, když se ti tady zjeví mrtvola,která navíc ještě zestárla,“ uzemnil ho znova Michael. „Ehm… tak tedy, proč jste se tady objevil, mohu vám snad s něčím pomoci?“ Úředník pořád cítil, jak jeho mozková spojení udržuje v chodu zvláštní vyzařování Michaelova chladu. Kdyby tomu tak nebylo, jistě by se v šoku zhroutil na zažloutlý stůl nebo vyběhl do parku obklopujícího Hadí institut a křičel by, že se vrátil Michael. To ale doktor nemohl dopustit. Potřeboval, aby se úředník nezhroutil a nikam neběžel. Proto záře ochlazovala nervová zakončení na potřebný stupeň rozvahy. Jinak by došlo ke zkratu. Prastarý trik, který se naučil tam.

Doktor vzal úředníka za ruku. Dotek Michaelovy vrásčité pokožky v něm vyvolal pocit nekonečné hebkosti a něhy. Stejný dojem měl pokaždé, když ve své ruce držel hada. Neznal nic příjemnějšího než dotek hadí kůže. Hebké dojetí mu projelo hlavou. Ano, a s tím stařičký skřet počítal. Věděl, že úředníka nic na světě nedokáže uklidnit tak jako tento hadí dotek. „Moc dobře si na tebe pamatuju – ze všech praktikantů jsi to nejvíc flákal. Proto teď sedíš tady a přijímáš nové hadí přírůstky.“ Úředník si v duchu pomyslel, že se Michael ani tamnezměnil. Pořád ten nelítostný mozek chladně analyzující situaci. „Ano, máte pravdu, je ze mne naprosto příkladná hadí nula.“ Pokusil se o vtip, jejž pronesl neohrabaně podlézavým tónem, takže veškerá vtipnost vyšuměla do prázdna.

„Jo přesně, hadí nula, cha. Jak se jmenuješ? A koukej se neurážet, víš přece, jak si nedokážu zapamatovat jediný křestní jméno, dokonce se mi pletla i jména vlastních dětí. Tak jak se to teda sakra jmenuješ?“ zamručel nespokojeně stařec v bílém obleku. „Yan,“ odpověděl poslušně úředník. „Tak poslyš, Yane, jedno se ti nedá upřít. Jsi vnímavý. Alespoň teda když ses tady flákal, tak jsi byl. Tvoje vnímavost nemá co dělat s nějakou inteligencí. Prostě máš pro hady cit. Proto je můžeš nakládat do formolu. Nikdy bys ode mne tu práci nedostal, kdybych nevyhmátl, jak moc jsi vnímavý vůči hadí smrti.“ „Děkuji vám, pane doktore,“ zmohl se na banální větu úředník. Uvědomoval si rozechvěle, že je to první pochvala, kterou od obávaného vědce slyšel. A taky mu bylo jasné, že zaživa by tahle slova Michael nikdy nevyslovil. Vrtalo mu hlavou, proč si je doktor vlastně tak jistý. Záhy se mu dostalo vysvětlení. „Je v tobě určitá vážnost. A jasně chápeš záležitosti morálky,“ pokračoval vrásčitý muž. „Pane Michaeli, vy přeci moc dobře víte, že jsem na še nikdy nechodil, tak jak mám chápat záležitosti morálky?“ zlehýnka se ohradil úředník stejně podlézavým tónem jako předtím. „Ále hovno mše! Prostě chápeš, co by se mělo a nemělo. Možná to souvisí s tou tvou vzácnou citlivostí, kterou dojímáš i samotné hady, když jim házíš do kbelíku od barev vatu namočenou do éteru a říkáš tomu eutanazie. Cha.“

„Hmmm… a… vy jste tady kvůli mé citlivosti nebo mé morálce, pane doktore?“ vyzvídal zase jen tak lehce úředník. „Ano, jistě, kvůli tomu,“ potvrdil mu vědec roztržitě a škrábal se přitom nervózně na hlavě. „Ty víš, že mě zajímala jedině věda. Hadí jed. Nekonečné možnosti zkoumání v oblasti farmaceutického využití. Žádné mytologické nesmysly. Hadi na hlavě Medúzy, hlídači v zahradě Hesperidek a podobné pitominky, však víš… Jenže… tamje to jiné,“ povzdechl si odevzdaně na závěr monologu energický stařík. „Tammusíme dělat domácí úkoly.“

„Prosím, vy… vy tam íte dělat domácí úkoly?“ zděsil se upřímně úředník. Představa, že vážený pan doktor Michael musí odevzdávat pečlivě vypracovaný domácí úkol, byla natolik absurdní, že se bezděky zakuckal. „No ano, a právě proto jsem přišel, musíš mi s jedním trochu helfnout. Jedná se totiž o morálku. O hadí morálku. Do prdele práce.“

Denní sen úředníka Yana

Jdu nekonečnou a nevyzpytatelnou krajinou. Hustě sněží a za mnou se plazí bílý had. Nejsem schopen rozpoznat, o jaký druh se jedná. Je velká zima, nevím kolik stupňů pod nulou, ale v jistém bodě nemá žádné exaktní poznání smysl, protože nám naprosto nic neříká.

Vánice v mém denním snu sílí. Had, jenž se plazil dlouhou dobu pomalu, najednou prudce zrychlil. Mluví ke mně. Říká mi, že se blíží změna počasí a že po vánici přijde opravdová bouře. Rozevře chřtán a pohltí mě. Vím, že mě chce ochránit před miniaturní ledovou tříští dopadající s bodáním na mou tvář. Nechám se pohltit bez odporu.

Yanův denní sen vyvolala kapitola ve skriptech o primitivním umění šamanů, kteří považovali pohlcení hadem ve snu za velmi příznivé znamení. Kreslili o tom hlinkou obrazy na stěny jeskyní. Úředník Yan má opravdu hodně zvláštní povolání, v němž pociťuje nedostatek znalostí z humanitních věd. A protože má plachý Yan ve svém zaměstnání spoustu volného času, tajně ve skladišti maluje a také se rozhodl dálkově studovat dějiny umění.

Jeho služba v Hadím institutu, založeném jedním z nejbrilantnějších mozků století doktorem Michaelem Vidalem, spočívá v tom, že od lidí přijímá mrtvé nebo živé hady. Jedovaté druhy, škrtiče, občas dokonce i osmdesátikilovou anakondu. Někteří z nich slouží ještě živí jako ukázkové exempláře pro nejrůznější skupiny požárníků, záchranářů, malých skautů či zdravotních sester. Zkrátka lidí, kteří mají co do činění se zraněními způsobenými hady. Hadi, co nemají to štěstí a neslouží jako živé ukázky nebo k vědeckým pokusům, jsou Yanem usmrceni a uloženi k věčnému spánku ve skladišti za kanceláří.

Yan používá nejmodernější výpočetní techniku, ale také staré kartotéční lístky z dávno zaniklého ministerstva veřejné hygieny. Kromě toho, že si na lístky čmárá svoje kresby – snové květiny, mušle a lidské obličeje, jejichž stíny vždycky nasliní a přejede inkoustovou tužkou, zaznamenává na lístky také váhu a délku hadů nebo drobné poznámky o tom, co měli ve vnitřnostech, než provedl eutanazii. Velký Archanděl Michael, jak svému nadřízenému zaměstnanci institutu přezdívali, vedl všechny k lakotné recyklaci, takže nikdo z nich dnes dobrovolně nevyhodí sebemenší ústřižek papíru. Tyhle růžově zažloutlé, vlhkem pokroucené kartotéční lístky Michael vyrazil z nějakého vrátného, co se je právě chystal naložit na náklaďák a odvézt ke skartaci. Doktor si je místo toho hodil na svůj mohutný hřbet a odnesl je do kanceláře. Hrabivě mu u toho svítily oči. Teď na ně Yan čmárá obrázky a výpisky ze skript, které po sobě nebude schopen za dva dny přečíst, a sní při tom své denní sny.