Hemingwayovy prázdniny
Všude stromy s barevným listím. Snáší se snový, americký Fall. Podzim. Liduprázdné pláže Michiganského jezera ale pořád ještě připomínají Karibik, voda je modrá, majáky bílé.
V lesích si medvědi chystají zimní doupata a staré dřevěné sruby z roku 1854 tvrdí, že v nich žili Mary a Joseph Heslerovi, kteří přišli na Old Mission Peninsula z Irska. Sady s medovými jablky odrůdy Honeycrisp, sáček za pět dolarů. A taky jedna cedule, na které stojí, že v Horton Bay, nenápadné osadě u cesty, kousek od jezera trávil mladý Ernest Hemingway prázdniny.
Lovil tady, kempoval a hlavně v zájezdním hostinci The Point napsal svoje první povídky. Dnes je ve vedlejším, bílém, dřevěném domě knihkupectví Red Fox, které vypadá opuštěně, před vchodem houpací křeslo plné pavučin. Na dalších domech jsou podobné cedule s přesným popiskem, jak je Hemingway vykresluje v té které povídce.
A já si uvědomím, že jsem jeho texty už dlouho nečetla, a přesto ve mně vězí tak, jak žádná jiná literatura. Dnes se možná tak moc nečte, protože jeho chlapáctví, alkoholismus, vztah k ženám, býčí zápasy, válka a lovecká vášeň nejsou úplně in. Ale až tady, vedle ohromného jezera, které vypadá jako menší moře, v lesích, v nichž se potulují vlci a střílí jeleni, protože zima je dlouhá a jídlo drahé, až tady jeho povídky začínají dávat ještě další smysl.
Ta Amerika, o které mladý Heminway psal v Nahoře v Michiganu, totiž pořád existuje. V HortonBay má pořád ještě každý zbraň a ne jednu. A každý, i když volí demokraty, chodí na lov, nebo aspoň na ryby. A General Store, obchod, který je zároveň poštou, kavárnou, komunitním střediskem a potravinami, je pořád důležitý, protože je široko daleko jediný. Indiáni se tady dají taky potkat a prodávají ty nejlepší uzené ryby na světě. Mladý Hemingway, lovec a zálesák, jako by se mohl každou chvíli vynořit z lesa s puškou, v kostkované košili a vysokých botách, tak moc ho tady všechno připomíná.
Lesem se míhají drobné černé stíny veverek a v přístavech se jmény jako Northport nebo Lealandjsou v chladné vodě u velkých omšelých kůlů „zaparkované“ úlovky – krvácející ryby. Malí kluci stojí v řadě na přístavním molu, každý v ruce udici a tváří se, že nic jiného než rybaření nedává v životě smysl. Možná, že i mladý Ernest takhle stával v řadě s jinými kluky a nahazoval udici, šťastný, že se dostal pryč z měšťanského domu v Oak Parku na kraji Chicaga, svobodný, pozorný ke všemu, co vidí a prožívá s otcem na lovu nebo na rybách.
Jako kdyby do sebe zapadly dvě přesně sestrojená kolečka. Severní Michigan s jeho divočinou, plnou modrých jezer, hlubokých lesů a lidí, kteří jsou na sobě závislí, protože zima bude dlouhá, a Hemingwayovy texty, které jsem četla v komunistické, zaprášené knihovně a čerpala z nich sílu k vášnivějšímu bytí. A později, když jsem si přečetla jeho povídky o koridě a španělské občanské válce a úplně je pochopila až na koridě a ve Španělsku, jsem zjistila, že textům dávají další rozměr místa, kde vznikaly. Sám Hemingway říkal, že se dobře píše v Madridu, Paříži, Michiganu a na Kubě a genia loci těchto míst jsou pod povrchem ledovce jeho textů. Nejsou vidět, ale jsou možná to nejdůležitější, co v nich je.
Dnes se Hemingway nenosí, už v roce 1977 o něm ve svém článku v The New York Times Aaron Latham napsal, že „Hemingway straší naši kulturu stejně, jako naši otcové straší naše vlastní životy“. Každopádně ten můj život Hemingway a jeho minimalistické povídky o lidech ze severního Michiganu zachránily. Díky nim jsem si uvědomila, že v životě chci něco skutečně zažít, a ne o tom jenom snít.
Tak jsem z toho starého křesla před knihkupectvím Red Fox odhrnula pavučiny a sedla si do něj. Měla jsem chuť zapálit si doutník a konečně napsat aspoň jednu dobrou povídku. Tak dobře, aspoň sloupek.