Příběh posledního milostného vzplanutí Johanna Wolfganga von Goethe k sedmnáctileté šlechtičně Ulrice von Levetzow dnes u nás nezná téměř nikdo, přestože to byla přitom ve své době senzace, o které se klevetilo ve vyšších kruzích téměř po celé Evropě. Thomase Manna tento příběh zaujal už na začátku 20. století a přetavil ho ve svou slavnou novelu Smrt v Benátkách, Vratislava Maňáka nyní (po dvou stech letech od mariánskolázeňských událostí) stejný příběh přivedl k tomu, aby vzdal hold oběma spisovatelům. Ačkoli spisovatelé v jeho knize vystupují vlastně tři, nemůžeme přeci zapomenout na Gustava von Aschenbach.

Do děje nás uvádí scéna, která působí jako podivínské jednání starého muže – Goethe mezi minerály vystavené v salonu opatrně pokládá kousek čokolády. Jedná se snad o vtip, nebo o čin slábnoucí mysli? Povedená expozice jistě napne představivost nejednoho čtenáře a Maňák nás nechá domýšlet si význam tohoto spisovatelova skutku poměrně dlouho, vrátí se k němu však ještě dvakrát. Nejdříve nám poodhalí, že tento vtip pro posluchače mistrovy mineralogické přednášky měl zakrýt důmyslný způsob, jak předat dárek mladé slečně přímo před zraky jejích nejbližších i všech přítomných. Později ale zjistíme, že tím Goethe nechtěl jen obdarovat a možná i vzbudit zájem či dostat dívku lehce do rozpaků, ale že ve skutečnosti je tento dar přímo polibkem poslaným na dlouhou vzdálenost (napříč prostorem i časem). A podobně jako si Goethe hraje s publikem své přednášky (a tak trochu i s Ulrikou), hraje si také Maňák se svými čtenáři. Darem nás totiž do vztahu Goetha a Ulriky či přesněji Goetha k Ulrice (sic!) nejen uvádí, ale darem tento vztah také ukončí. V druhém případě jde o rafinovaný způsob Ulričiny matky, jak elegantně odmítnout spisovatelovu žádost o ruku její dcery. A vlastně je tu ještě jeden dar, ten poslední, kterým Goethe vyjádřil své city nejen navzdory velké vzdálenosti, ale dokonce navzdory své vlastní smrti.

Goethe není Aschenbach, Aschenbach není Goethe

V podcastu Lit Radia Wave Vratislav Maňák uvedl, že jakmile se začal o příběh velkého německého romantika a mladé českoněmecké šlechtičny zajímat, hned ho napadla paralela s příběhem Gustava von Aschenbach, protagonisty Smrti v Benátkách. Až při studiu okolností vzniku Mannovy novely však zjistil, že podoba není vůbec náhodná. Německý nobelista totiž skutečně vycházel ze stejného příběhu, který se odehrál na počátku 19. století v Mariánských Lázních, pouze se nakonec rozhodl ho přesunout do Benátek na počátku 20. století a svého spisovatele nechal okouzlit mladým polským šlechticem.

Maňák tedy příběhy dvou stárnoucích spisovatelů a jejich posledních milostných vzepětí splétá a upozorňuje jak na podobnosti, tak na rozdíly mezi oběma muži. Goethe byl svým naturelem romantik, známý milovník, který se dokonce v minulosti dvořil Ulričině matce i její babičce; muž, který měl rád veselí a společnost a společnost měla ráda jeho (ve chvílích nemoci například vzpomíná, jak učil dvořany bruslit). Oproti tomu Aschenbach je spíše samotář, střídmý až asketický člověk, věrný své již zesnulé ženě, především však oddaný své celoživotní lásce – umění. Oba muži mají ale společné to, že přijíždějí do lázní, protože je trápí vysychání jejich vnitřního pramene: Goethovi dochází životní síly, Aschenbachovi ty tvůrčí. Ostatně i následující pasáž, kterou autor sice věnoval Goethovi, vlastně vystihuje oba spisovatele: „Soudí se, že osvícenství a romantismus se neslučují. Že první věří v rozum a druhé chválí cit, že první se vzhlíží v sošných kánonech antiky a druhé se od nich odvrací k folklóru […]. U Goetha jako by tato neslučitelnost neplatila. V jeho osobě se obě směřování sbíhají tolik, že bez jednoho nemůže být druhé. A prolínají se v kameni.“ (s. 14) Vždyť v případě Aschenbacha sledujeme pro změnu probouzení jeho vnitřního romantika.

Samozřejmě mají Aschenbach a Goethe společné také to, co se nabízí hned od začátku – lásku k výrazně mladšímu protějšku. Ačkoli i zde jsou mírné odlišnosti. Oba stárnoucí muži sice přirovnávají své protějšky k antickým bohům, ale zatímco pro Aschenbacha je Tadeáš dokonalý, Goethe by rád Ulriku trochu dovzdělal, vzbudil v ní zájem o témata, která jej osobně zajímají. Goetha navíc jistě přitahuje i nezvyklost této situace: Ulrika totiž díla slavného spisovatele, s nímž se toužil setkat i samotný Napoleon, nezná. Podle Ulričiných vzpomínek byl pro ni zpočátku známý básník jen „starý pán“, kterého měla na přání rodiny doprovázet při procházkách po Mariánských Lázních. „Nevěděla jsem o tom člověku vůbec nic.“ (s. 11) Upoutat její pozornost je tedy pro Goetha, slovy dnešního člověka, také výzva. Dalo by se říci lehce pygmalionská.

Aby ovšem čtenář recenze nepojal podezření, že se jedná o příběhy podobné Nabokovově Lolitě, je třeba říci, že city obou spisovatelů jsou platonické a ani jeden z nich nepodnikne žádný čin, natož krok, kterým by „objekt své touhy“ (slovy psychoanalýzy, které Maňák také věnuje několik stránek) nějak ohrozil. Aschenbach dokonce s Tadeášem nepromluví jediné slovo. Podíváme-li se na motivace obou mužů (tedy na ty, jež nám vypravěč zprostředkovává), pak si uvědomíme, že spisovatelé nezahořeli láskou k Tadeášovi a Ulrice jako ke konkrétním osobám, ale spíše k mládí a kráse, jež představovali. Stali se pro ně ztělesněním toho, co jim stáří a opotřebení vzalo. Přesto Maňák otevírá v tomto kontextu i důležitou otázku problematičnosti zobrazování takového vztahu v dnešní literatuře a dochází k závěru, že by literatura neměla taková témata přehlížet, ačkoli nás podobné pocity mohou znepokojovat.

Maňákovy hry

Jak bylo výše naznačeno u scény s čokoládou, autor si v tomto textu rád hraje, a to nejen se čtenářovými očekáváními. Vypravěč nás také často upozorňuje, že se události jen „snad“ odehrály tak, jak je popisuje. Toto vypravěčovo vystupování z textu koresponduje s literární formou novely s prvky eseje „récit“, u nás nepříliš známou, již Maňák zvolil a v níž akt vyprávění přitahuje pozornost sám k sobě. Autor díky tomu čtenáři dává nahlédnout do své tvůrčí „kuchyně“, poodkrývá zdroje, ze kterých čerpal, i potíže, s nimiž se spisovatelé potýkají. A tak si jeho vypravěč jednou posteskne, co má dělat s příběhem Goethovy lásky, když Ulrika v pamětech sama popřela, že by šlo o milostný vztah. Jinde zase uvádí na pravou míru, proč vypráví právě to či ono: „Těžko ale hledat lepší místo pro partii, ke které nikdy nedošlo, než dům, který za spisovatelova života ještě nestál.“ (s. 42) Nebo: „Není to snaha přistihnout autora in flagranti. Píšeme to proto, aby bylo vidět, že Goethe není z kamene, žádná zaprášená busta z knihoven a gymnaziálních aul. To aspoň zatím není.“ (s. 23)

Právě zmíněný kámen je také motivem, k němuž se autor neustále vrací a různě ho převrací. Od Goethovy záliby v mineralogii plynule přechází k horninám a vyvřelinám, kde si neodpustí popíchnutí, že spisovatelův zájem o vyhaslé sopky má svou symboliku, a pak je tu samozřejmě mramor. Ten má v textu hned dvojí roli, jednak odkazuje k antice a kráse soch (Aschenbach nejednou přirovnává Tadeášovu pleť či ruce k mramoru), jednak je symbolem velikosti vystupujících spisovatelů, odkazuje k tomu, že Goethe i Mann budou mít své sochy. Ale i zde se vážnost sochy jako připomínky velikána dočká autorovy ironie, když parafrázuje Mannův výrok na konto tragikomičnosti a trapnosti mariánskolázeňské eskapády, že velký romantik sice vystoupal na mramorový sokl, ale místo řádné obuvi má na nohou zamazané trepky. A tím je naznačeno mnohé: ani Goethe nebyl dokonalý, ani Mann se s touto příhodou, jak se říká, moc „nemazal“.

Útlá kniha jako tato jistě nemůže představit protagonisty do hloubky ani podrobně popisovat okamžiky jejich vzplanutí a bylo by bláhové něco takového od ní očekávat. Může naťuknout, vzbudit zájem o dané téma – a to přesně Maňákova knížka splňuje. Vše je tu spíš načrtnuto v hrubých obrysech, což výborně doplňují zajímavé ilustrace Jitky Petrášové. Některým detailům je v textu věnováno více péče, jako by je autor chtěl nasvětlit reflektorem a přitáhnout k nim čtenářovu pozornost. Takovými vnadítky vzbuzujícími zvědavost je text propletený od začátku do konce. Například krátká zmínka o tom, že se Ulrika nakonec skutečně začala zajímat o minerály, a dokonce svou sbírku odkázala Národnímu muzeu, jako by čtenáře ponoukala, aby ony mineralogické sbírky také navštívil, protože tam má kus příběhu Goetha Ulriky doslova na dosah ruky. Stejně tak popis současného neutěšeného stavu bývalého Klebelsberského paláce, v němž se příběh posledního Goethova vzplanutí odehrál, spolu s výčtem všech jmen a proměn, jimiž palác prošel, čtenáři naznačují, že by si měl s návštěvou Mariánských Lázní pospíšit, aby se tam podíval dřív, než palác spadne. Ostatně podobně působí i všechny ty zmínky o Goethových dopisech a denících a Ulričiných pamětech; jako by jimi Maňák na čtenáře pomrkával a říkal: Zajímá vás, co v nich skutečně stojí, a co jsem si naopak domyslel a vyfabuloval? Není nic jednoduššího, podívejte se do jejich pozůstalosti sami.