Moji brazilští žáci mi tou dobou posílali na WhatsApp fotky horkých pláží, drinků, modrého moře a velkých lodí a já jim na oplátku zasněžená nádraží, rampouchy na střechách a selfie s ušankou a velkou žlutou šálou. Šumperk. Praha. Tábor. Drážďany. Tišnov. Brno. Berlín. Kladno. Piešťany. Ústí nad Labem. Londýn. Všechna tato naprosto rozdílná místa. A přesto, když jsem se z nich vrátila, pochopila jsem, jak moc mají společného. A co mě na nich tak bere. A jak moc to nemají místa a města v Latinské Americe. Jde o únik. Oddych. Spočinutí. O lidský rozměr. O to, že evropská místa mají parky a v nich lavičky, na které se dá sednout a jen tak si třeba číst nebo jíst svačinu. Že mají knihovny, ve kterých jsou knihy jako ve svatostánku, nestojí na zaprášených policích a nehnijí ve vlhkém sklepě, státem nebo městem dávno zapomenutém. Že se po těchto místech dá chodit pěšky nebo jezdit v klidu na kole, aniž by člověku šlo o kejhák. Že je tady spousta malých kaváren, kde se dá lelkovat nebo pracovat, a že ty kavárny jsou útulné a nevypadají jako masny nebo pekárny a můžete se z nich vracet domů o půlnoci a nic se vám nestane. Evropa je totiž, přes všechny své války, rozdílnost a rozdrobenost na malé národy a jazyky jedním z nejlidštějších míst planety. V Evropě se lidé mohou cítit být lidskými bytostmi, které si i ve velkoměstě pořád zachovávají důstojnost.

V Latinské Americe má člověk pocit, že města jsou navržená spíš pro nějaký snadno nahraditelný a snadno umírající hmyz, pohybující se co nejrychleji v autech, taxících nebo špinavých autobusech. Centra připomínají rozpadající se kulisy dávných staletí, kam se často nikdo ani raději nevydává, protože je to nebezpečné. Klidně tam můžete potkat benzínku vedle barokního kostela. Barokní kostel je totiž harampádí, o které se nemá kdo starat. Evropa své harampádí s láskou opečovává, můžete se do kostela podívat, posadit se před ním na náměstí a nemusíte mít strach vytáhnout mobil nebo peněženku. Latinskoamerická města jsou horečnatá, ohromně velkolepá, přeplněná exotickými obrazy palem ve větru, slumů, mořských pláží. A tohle všechno je přetřené vrstvou neklidu a prudké, nekompromisní energie, která je na chvíli – nebo i na pár let – opojná a nabíjející.

Ale každou zimu ke mně přichází prudká touha po Evropě. Po její malé, útulné pečlivosti, s níž buduje svá místa a veřejný prostor pro lidské potřeby. Cyklostezky, klavíry na nádraží, uklizené parky, levná muzea a galerie, dvorky, malá zákoutí, v nichž je možné na chvíli se schovat a zastavit. Život se i tak převalí a zanechá spoušť. Ale v Evropě bude mít ta spoušť lidský rozměr.