Kiko a tajemství papírového motýla má šanci upoutat čtenáře již svým exoticky znějícím titulem. Autorka, hispanistka a publicistka Markéta Pilátová, v této knize dokázala překvapivě spojit zdánlivě nespojitelné. Je zřejmé, že se za tímto přístupem skrývá bohatá zkušenost z cizích kulturních prostředí, díky níž je pak autorka schopna nahlížet z nových úhlů i český prostor. V drobné knížce překvapivě spojuje dva sobě tak vzdálené světy: japonskou dívenku Kiko a rodnou Kroměříž.

Po autorských pohádkách o víle Vivivíle usiluje o prózu vystavěnou na reálnějším základu, nicméně prvků fantastična se nevzdává. Svižně psaný text nás uvádí do prostředí kroměřížského zámku a zahrady, viděných perspektivou dítěte zcela odlišného kulturního prostoru.

Kiko objevuje Kroměříž jako místo dalšího (kolikátého už?) tatínkova pracovního úkolu, při kterém ho následuje. Tatínek restauruje vzácné rukopisy a jeho dcerka začíná chodit do české školy. Nové prostředí, v němž se Kiko ocitá, jí však brzy ukazuje také svou tajemnou tvář. Náměsíčná Kiko se seznamuje nejen se školou a spolužáky, ale i s duchem zakleté princezny Františky, kterou se odhodlá vysvobodit.

Vyprávění tedy netěží jen ze zajímavého nápadu expozice, chce také čerpat z potenciální exotičnosti místa, které se může jen zdánlivě jevit jako všední nebo dobře známé. Tím do příběhu současného dítěte vstupuje fantastický prvek. I když se na počátku jeví jako nápaditý, dějotvorný, v druhé části příběhu je realizován s trochu menší promyšleností.

V příběhu Kiko se nejprve fantastično vyjevuje za jedinečných podmínek jako přirozená součást hrdinčiny náměsíčnosti. Později nečekaně vstupuje do děje i ve dne, za přítomnosti dalších postav, dokonce za jejich aktivní účasti. Tím je trochu narušena představa Kiko jako dívenky se zvláštní citlivostí na tajemné jevy, titulní dětská postava ztrácí výjimečnost.

Na druhé straně se fantastično stává v tomto příběhu prvkem s etickým podtextem. Vždy znamená rozumění: Kiko rozumí a komunikuje přes bariéru času i přes bariéru odlišného jazyka. Fantastično a dávná historie zakleté panovnické rodiny, kterou Kiko vysvobozuje, se také podstatnou měrou podílí na rozuzlení reálného děje. Záhada mizející barvy z obrázku, který se tatínek restaurátor snaží zachránit, je sama vyřešena.

Příběh japonské dívenky můžeme klást po bok celé řady dalších novějších titulů, které se snaží čtenáře upoutat exotičností námětu. Užíváme-li označení exotičnost, pak tím rozumíme jeho neobvyklost, netradičnost, netradiční pojetí. Zde se exotičnost projevuje v motivu setkávání dvou odlišných kultur, dále v motivu setkávání dvou časů a v motivu střetávání prvku reálného a fantazijního. Za takříkajíc exotičnost na druhou by bylo možno v knížce Markéty Pilátové označit pohled cizinky na životní prostor českého čtenáře. Kiko však poznává jeho současnou tvář jen ve zkratce zejména prostřednictvím setkávání s dětmi a stejně mlhavě poznává perspektivou dívky z jiného času kousek naší historie.

Je otázkou, spíše pro budoucnost, zda přemíra exotična neohrozí prózu z prostředí současných dětí v tom smyslu, že by se z ní mohl, ale neměl ztratit obraz pro dětského adresáta nejpodstatnější, a tím je intimní prostor domova jako platforma pro rozvíjení a upevňování základních vztahů s nejbližšími. Domov znamená celou řadu hodnot, které jsou pro vývoj dítěte důležité, pro jeho každodenní život určující. Naše současnost možná příliš vnucuje individuu nutnost otevírat se jiným kulturám, poznávat jiné životní styly, jiné hodnoty a respektovat je. Nicméně multikulturní povědomí bychom měli u dětí budovat na určitých základech, které by měla ověřovat a zpevňovat také literární fikce. Alespoň ta daného genologického okruhu, tedy příběhové prózy.

Kiko a tajemství papírového motýla má šanci oslovit děti dynamicky psaným příběhem cesty k poznání, cesty určitých zkoušek, hledání řešení krizí, které je dovršeno úspěchem. A řešení má opět exotický ráz. Je jím sestavení tisíce origami. Po tomto počtu smí Kiko vyslovit jedno přání. To se naplňuje až s přispěním chlapce Lukáše, který přichází Kiko na pomoc téměř jako pohádkový princ.

Japonské papírové skládačky origami se staly jednotícím motivem knihy. Grafické ztvárnění a ilustrace využívají jasných obrysů i pestrých barev, čímž budí dojem papírových objektů či koláží.

Příběh přináší obraz přátelství, které jsou zvláště děti schopny navázat spontánně a rychle, aniž by se nechaly omezovat bariérou jazyka (Kiko a Eva, Kiko a Lukáš) nebo času (Kiko a princeznička Františka). Lze ocenit obraz dětské osobnosti, která se opět věrna své spontánnosti snaží nezištně pomoci a hledat řešení problému. Tím rychle zapadá do prostoru, který je pro ni cizorodý, neznámý, ale také proto lákavý.

Obraz japonské dívenky Kiko má kontury možné aktuální podoby dětství. Dítě bez jediného domova, dítě bez trvalé přítomnosti obou rodičů, bez trvalejších vazeb k vrstevníkům. Dítě, které je impulsy stále nových a nových prostorů (cestuje s tatínkem po celém světě) v proudu poznávání a nových, zatím pozitivních zážitků. Tak mohou vidět Kiko čeští čtenáři. Její příběh přes určité náznaky kamarádství s Evou a Lukášem je přece jen příběhem osamělého dítěte, jehož individuální situace na sebe strhává pozornost a zvláště v tak krátkém textu nedává prostor hlubší reflexi sociálního či kulturního kontextu. V tomto smyslu může knížka nás dospělé vést k zamyšlení, zda takový obraz dětství neskrývá i odvrácenou stranu.