Že je Antarktida fascinující prostor, ukázali už David Bohm společně s Jiřím Frantou ve svém Literou oceněném titulu A jako Antarktida. Právě ten herečce naivního divadla a debutující autorce Báře Purmové dle jejích slov pomohl s výběrem prostředí pro příběh Diviška a červený provázek, rovněž nominovaný na Literu: „ (…) na Antarktidě je stále spousta míst, kam lidská noha nevkročila, tudíž nevíme, co všechno se tam může ukrývat. A to byla přesně místa, o kterých se dobře fantazírovalo.“ Onu prázdnotu, která nabízí nepřeberné možnosti, ale zároveň děsí, na začátku reprezentuje bílá stránka papíru, na němž je jen sotva rozpoznatelná tečka. Podobně otevírá svou mnohem úspornější knihu pro nejmenší čtenáře Lední medvěd Rio zachraňuje prales Michal Šanda – i on děti vyzývá k pohledu na prázdnou bílou stránku, představující nekonečnou sněhovou krajinu. A přestože knihy obou autorů nelze příliš srovnávat a každý bílou stránku používá s jiným záměrem, oba jejich protagonisty spojuje osamělost a oba čeká cesta za novými přáteli.

Drobná tečka na bílém papíře Báry Purmové je ve skutečnosti chaloupka. A přestože je to domeček právě tak akorát pro dva, žije zde jen Diviška, která se „ráda a všemu diví. Nic jí není okoukané. A ráda sní. A pak se diví, o čem to sní“. Často sedí ve svém křesle, popíjí čaj a sleduje bílou krajinu, protože zpoza okna není tak nebezpečná. Ze strachu z oblud, které si představuje jako ledové obry s obrovskými rampouchy místo zubů, raději ven příliš nevychází. Alespoň do chvíle, než se před jejím oknem objeví podivný červený provázek. Diviška potřebuje za každou cenu zjistit, jak se u chaloupky ocitl, a celá situace ji čím dál víc rozčiluje. Díky prozkoumávání červeného provázku potká Jedničku, elegantního tučňáka ve fraku a zároveň sólistu operního sboru tučňáků, ale také dobráckého medvěda Igora, kterému to ve škole příliš nešlo, a tak se propadl až na Antarktidu. Později se seznámí i s plejtvákem, který příliš neplýtvá slovy, zato Divišku svou ploutví odpálkuje zpátky k domovu. Cestou zpět Diviška narazí ještě na tulení bratry; neustále se spolu dohadují, urážejí se a přitom používají legrační oceánské nářečí – a tak se škeblí místo šklebí, volají slávka místo sláva a lamentují tresky plesky.

Jistě už je patrné, jak důležitou stránku v příběhu Báry Purmové tvoří jazyková složka. Hříčky vycházejí  nejen z podobností jednotlivých slov a sousloví, autorka pracuje i s asociacemi a doslovností (například když Diviška s tučňáky zahází chaloupku sněhem pro případ, že budou padat trakaře), což produkuje často nonsensový humor, který má ostatně v české literatuře pro děti a mládež silnou tradici a je nesmírně cenný pro rozvoj dětské představivosti.

Hlavní dějová linie je jasná – červený provázek probudí Diviščinu zvědavost, ta jí dodá potřebnou odvahu vykročit z bezpečí chaloupky, a protagonistka tak najde nové přátele. Když nastane polární noc, snění a fantazírování už jí nestačí. Děj jako takový ovšem navzdory překvapivému rozsahu osmi desítek stran není příliš silný, díky (poměrně nenápadnému) rozdělení na kapitoly je spíše epizodický a často se podřizuje právě jazykové složce vyprávění. Diviška se prostřednictvím nepředvídatelných událostí ocitá na nejrůznějších místech, jednou ji péro od matrace odpálí do oceánu, jednou ji od chaloupky odvalí sněhová koule. Situace a další nápady se rychle střídají, a přestože se čtenář většinou bez problému zorientuje, nejsilnějším motorem vyprávění jsou obvykle právě asociace.

Obsahová stránka i rytmus vyprávění tak často připomínají sen, což posilují i ilustrace divadelní scénografky a výtvarnice Venduly Tomšů, pro niž je tato publikace rovněž knižní debut. Jemný černobílý obrazový doprovod ozvláštňovaný jen červeným provázkem (a dalšími rekvizitami provázkem tvořenými, jako je třeba Diviščin nový svetr) šikovně pracují se světlem a tmou, ale také s prostorem. Netypický formát A4 na délku byl zvolen zejména proto, aby evokoval rozlehlou bílou krajinu. V tomto ohledu tak lze knize odpustit i mírnou nepraktičnost.

Onu snovost vyprávění v průběhu textu více či méně nápadně zdůrazňuje i sama autorka a až překvapivě jinotajný je i závěr, který tak otevírá poměrně velký prostor pro interpretaci. Otázka je, zda to více zamotá hlavu dětem, či dospělým. Doporučení „pro děti od pěti“ uvedené na zadní straně knihy rozhodně souzní s hravostí a humorem Divišky a jejích přátel, zejména trochu jednoduchého, ale o to bezprostřednějšího přátelského medvěda Igora. Jinotajnost sdělení a rychlé dialogické přestřelky plné bohatě kombinovaných slovních obratů ale cílí spíše na trochu starší čtenáře. Jestli pro Divišku a červený provázek něco platí, pak je to nejednoznačnost v mnoha ohledech. Nejlépe to nakonec vystihuje Igor, když spící Divišce zašeptá: „Ty podivínko, co je červený provázek za záhadu proti tobě.“