Emoce vznikla u kávovaru, kde jsem se potkala s ředitelem jedné etablované umělecké neziskovky. Slovo dalo slovo a poté, co jsme probrali počasí, došlo i na peníze. Onen ředitel si postěžoval, že čeká na peníze za grant napsaný pro známého, který ne a ne zaplatit, byť – to mě zaujalo víc – si postavil dům za peníze z vystavených faktur za práci spojenou s přípravou velkých kulturních akcí, které byly zrušeny či se nemohly uskutečnit kvůli covidu. Tyto faktury tehdy stát z větší části proplácel. To znamená, že stačilo už jen dát dohromady pár spřízněných subjektů navzájem si vystavujících faktury za činnosti v kultuře, které nikdy neměly v úmyslu uskutečnit, a nechat stroj na peníze oběhnout pár koleček. Zmiňovaný ředitel dodal, že takových covidových domů zná více, a celou věc uzavřel se smutným povzdechnutím, že to za daných okolností „bylo legální“.

Nápad sednout si před ministerstvo s transparentem „stávka za kulturu“ nebo, nebojme se toho, „stávka za literaturu“ se zrodil z pocitu, který se vrací: že peněz je dost, jen tečou jinými penězovody, a pokud výše uvedeným způsobem, jeden by vyskočil z kůže.

Ať je to jakkoli, z onoho „nárokování si peněz na kulturu“ jsme už všichni pořádně unavení: argumenty státu, přesvědčeného, že se po něm žádá příliš, v tržním prostředí rezonují přesvědčivěji a umělci, vědomi si těžké obhajitelnosti svých nároků ve společnosti, která na duchovní argumenty neslyší, mají oprávněný pocit, že to nemá cenu. A svým způsobem nemá. Protože umělec je, alespoň tak se mi to jeví, něco jako šaman. A to nejen proto, že stejně jako šaman pracuje s metafyzikou, ale protože jeho důležitost pro společnost je buď otázka širokého konsenzu – nebo není vůbec. Samozvaný šaman je nonsens stejně jako umělec křičící o podporu ve společnosti, která nevidí, v čem je práce novodobých šamanů důležitá.

A snad je na tom celém i něco dobrého. Nikoli onen zemanovský princip umělce v hladovění, který teprve když je drcen, vydává šťávu literárních skvostů, ale spíše to, že nepodpora umění je něčím, co jde proti trendu, který umění svazuje a umrtvuje – proti jeho akademizaci. Akademické umění je pevně spjato s institucemi, které je do velké míry formují svou poptávkou. Ačkoli je tento trend spojený především s vizuálním uměním, literatura jej zná taky: covidové sborníky, tvůrčí výzvy na konkrétní „horká“ témata, tematické debaty, jež mají blíže k žurnalismu nebo humanitním vědám než k umění. Najít autory, kteří s tímto prostředím spojeni nejsou, je tím těžší, čím nemožnější je uživit se „pouhou“ vlastní tvorbou či pro ni nalézt podporu, jež by nevyžadovala tvorbu na zakázku.

Vzniká tak s nadsázkou cosi jako umělecká monokultura. Situace, jaká je například v USA, kde je zdrojem příjmů valné většiny autorů výuka tvůrčího psaní, literaturu o cosi ochuzuje. Nejlepší texty totiž souvisejí, jakkoli transponovaně, se životní zkušeností a práce je jedním, třebaže zdaleka ne jediným z jejích zdrojů. Nemyslím si, že akademická či organizační práce v kulturním sektoru či výuka studentů nemůže napájet geniální literaturu, mnoho vynikajících autorů dokonce doslova nevytáhlo paty z domu, ale přesto: nemohu se zbavit pocitu, že pokud většina autorů pracuje v kanceláři, nemusí to být pro bohatství literatury zrovna to nejlepší a jistým způsobem ji to nivelizuje.

Poněkud nešťastně to svádí uzavřít či shodit celé výše uvedené něčím na způsob rétoriky padesátých let dvacátého století, kdy byli autoři posílání „do výroby“, aby „poznali život obyčejných lidí“. Ovšem pro autory, kteří se literaturou neuživí, ale ofis je neláká nebo je tam nevezmou, nemusí být zkušenost ze světa práce, jež s uměleckým prostředím absolutně nesouvisí, prohrou. Prostě se na té příšerné prekarizaci literatury snažím najít něco dobrého, aby mi to dávalo nějaký smysl. Tohle mi nezní nutně jako úplná hovadina, byť kardinální otázka zůstává: kde na to po šichtě najít čas.