O čem toho možná ještě tolik nevíme, je vliv raného čtenářství. Ale to se možná již brzy změní. Svaz českých knihkupců a nakladatelů totiž chystá v příštím roce kampaň zaměřenou na čtenářství dětí jako něco, co zvyšuje jejich úspěch v životě.

Čtenářství jako předpokoj kariéry evokuje dobře situované rodiče, kteří své sociální dovednosti předávají další generaci, a pokud přitvrdíme, tato představa v podstatě recykluje předsudky vůči sociálně slabým. Tolik preventivní varování před kampaní, která to ale takhle určitě nemyslí.

Podle předsedy SČKN Martina Vopěnky v kampani založené na tvrdých datech půjde nejen o dobře placenou kariéru, ale rovněž o „faktory spokojenosti“ a „subjektivní pocit úspěšnosti“. Pro účely tohoto sloupku se s tím snad lze spokojit.

Literatura každopádně v tomto trendu není sama. Potřeba prokázat prakticky smysl umění a jeho užívání je rovněž jedním z témat tzv. prvního mezirezortního vyjednávání k dokumentu Set of (Utopian) Demands, projektu Matěje Pavlíka v rámci Ceny Jindřicha Chalupeckého. Stejně jako v případě plánované kampaně SKČN zazníval v rámci debaty, jež se konala na pražské AVU, argument tvrdých dat. V případě debaty kolem Set of (Utopian) Demands šlo o data poukazující na lepší zdravotní stav pravidelných návštěvníků galerií výtvarného umění. Kdo chodí na výstavy, je prý zdravější, ergo šetří peníze daňových poplatníků. Což zní jako něco, co lze ve veřejném prostoru úspěšně prodat.

Ve společnosti zaměřené na funkčnost je logickým vyústěním snah po podpoře umění v tom nejširším smyslu trend jeho vykazatelné prospěšnosti.

Umění se zmocňuje jazyk kreativního sektoru, aby je udržel nad vodou plnou žraloků připravených neúprosně eliminovat vše, co „je k ničemu“. Tento zdánlivě bohulibý záměr však jednou rukou podpírá, co druhou stahuje dolů. V jakém smyslu? Ve smyslu umění/literatury/čtenářství jako svobodného prostoru, který nabízí azyl právě před tím, čeho má být samo dokladem: funkčnosti jako hegemona smyslu.

Reklamní slogan kulturního čtrnáctideníku A2 zní: „Kdo si čte, zlobí.“ Sympaticky pracuje s elementem subverze, který je umění vlastní. Ať již jde o snahy etablovat čtenářství jako cestu k úspěchu, či chození do galerií jako cestu ke zdraví, umění se v obou zmíněných případech redukuje na svébytný sektor služeb, zatímco se například jeho subverzivní kvalita zcela opomíjí. Důvod je zřejmý. Ukázat smysluplnost takového umění není zdaleka tak snadné, jako když je představíme v první řadě jako pomáhající profesi servisující své příjemce v intencích sociální či zdravotnické služby.

Ve vší té snaze pomoct umění bychom však (nejen) na subverzi neměli zapomínat. Ono poněkud otřepané „kritické zrcadlo společnosti“ začíná již tím, že se ke kritické „protispolečenské“ kvalitě umění budeme hlásit, a ne ji ne/úmyslně opomíjet.

A fakt, že ji nejde prodat zdaleka tak dobře, možná jen dokazuje, že je podstatě skutečného umění o něco blíž. Proč? Protože, alespoň z mého, snad romantického a přežilého úhlu pohledu, je nezastupitelnou kvalitou umění právě to, že je někdy těžko (marketingově) uchopitelné.

Hledá se nejspíš hůře někdo, kdo bude kritickou či neuchopitelnou funkci umění financovat. Možná se může obávat toho, že se ona kritičnost může kdykoli obrátit pro němu, respektive ní, dotyčné instituci, navíc je komplikovanější takové funkce umění promovat dál: venku, mecenášům či publiku. A my umělci tyto obavy s pochopením předjímáme a sami a rádi strkáme hlavy do ohlávky umění jako pomáhající sociální služby. Nic proti ní. Jen, že by nemuselo být úplně mimo věc občas artikulovat i jinak. Pokud chceme zůstat věrni oblíbenému prostoru obecného zdraví, tak například pomocí neoriginální metafory hořkých bylinných kapek, které léčí tím lépe, čím jsou hnusnější.