Zpráva, kterou o své důležitosti od společnosti dostávají, je veskrze deprimující. V některých případech možná hraje roli dějinné kyvadlo trendu a špatné svědomí těch, co si vnitřně zadali s pravicovou slepotou porevoluční hurá společnosti a dnes „dělají reparát“ shovívavými recenzemi textů, jež jsou poplatné novým ideovým požadavkům.

Jistě. Trochu přeháním a navíc celkem slušně vařím z vody. Z Bílé Vody, respektive z debaty o ní v květnovém čísle časopisu Host, v níž se mimo jiné s neadresným despektem hovoří o „sezónních prózičkách z pražské Letné“. Mají jimi zúčastnění kritici na mysli „prózičky“ Kateřiny Rudčenkové? Davida Zábranského? Petra Macháčka? Či snad Emy Voráčkové? Nevíme – a nevíme, proč ten jinotaj.

Vzhledem k tomu, že se na úkor hodnoticích uměnovědných kritérií mezi částí české kritiky etabloval respekt před prodejem spolu s důrazem na „důležitá“ témata, se dá předpokládat, že text aspirující na událost má v představách mnohých integrovat obojí.

Stále vařím z vody. Z Bílé Vody poctivě nikoli, protože román Kateřiny Tučkové jsem nečetla. Jen onu časopiseckou debatu, v níž mě zaujal v podstatě bezvýhradný fokus kritiků na úctyhodné téma a svědomitou badatelskou práci. Jak se v debatě vyjadřuje Kryštof Eder: „Když už tady padly ,prózičky z Letné‘, tak do těch autoři investují jen čas za počítačem. Ale tady vidím hledání, neuvěřitelnou autorskou energii a zápal, který je i v české próze nenapodobitelný.“ Úctu k hledání a zápalu sdílím, jen sousloví „autoři investují jen čas za počítačem“ je poněkud kryptické, nemá-li se tím ovšem na mysli, že správný román je postaven na rešerších z archivu.

Ale proč vlastně ne?

K čemu nám celé to sebepoznávání a sebevyslovování se je? A nebylo už toho dost? Přestaňme se plácat a apelujme raději na to pevné, silné a zdravé v člověku a vezměme si k ruce data. Namísto neužitečných próziček nechť jsou autoři konečně tahouny něčeho, co má smysl: například napůl vymyšlené příběhy o statečných historických osobách. Jde přece hlavně o to, že nás posilují, vedou k lidskosti a nabádají proti zlu!

Stále vařím z vody. Ze zlé vody. Přitom ironie vůbec není na místě. Přes krédo, jež vyznávám odjakživa, a sice že jsou romány buď špatné a prodejné, špatné a neprodejné, dobré a neprodejné, anebo dobré a prodejné, mě fenomén úspěchu spotřební literatury nepřestává fascinovat. Ona magie naladění se na čtenáře, které lze maskovat píárkem vždy jen zčásti a zbytek je nefalšovanou vizitkou autorčiny či autorovy autentické schopnosti zarezonovat s velkým množstvím lidí silněji než ostatní. Není to vůbec snadné. Něco jako servírovat to, co lidé budou jíst raději než kdekoli jinde, zrovna ve vašem bistru. Není nakonec právě tohle ze všeho nejvíc?

Bistro, kam se chodí nejvíce, je přece nejlepší. Oslovit lidi je kvalita. Jedná se o mimořádnou schopnost trefit se do určitého naladění, vycítit jisté potřeby a očekávání, navíc nezřídkakdy zcela spontánně a bez kalkulu, a navíc být schopný tyto potřeby v maximální možné míře uspokojit, uvařit produkt chutně. To znamená v kuchařské čepici, aby ani jeden jediný autorův vlas nekontaminoval to, co se chystá servírovat. Umění je oproti tomu v podstatě hračka, protože to je pouhé vysezené vidění. Onu zmiňovanou schopnost obsluhovat bistro ku spokojenosti mnohých sice mít může i ono (kniha dobrá a prodejná), ale stejně tak nemusí (kniha dobrá a neprodejná). Kritériem totiž není množství obsloužených lidí, ale skutečnost, že ono viděné je ideově či emočně antitezí omalovánky, která naopak to známé jen multiplikuje a obšívá novými ornamenty. Obvykle do psaní navíc během tvůrčího procesu také napadají vlasy.

Nevařím z vody, alespoň doufám. A právě proto navrhuji pro zkoumání masově úspěšných omalovánek vynalézt nějaký zcela nový obor s vlastními nástroji uchopení, v němž by hrály prim sociální vědy. A to nikoli proto, aby se spotřební próza „nepletla“ s vysokou literaturou, ale s ohledem na její jedinečné kvality. Protože nástroje literární kritiky jako uměnovědného oboru jsou na ně krátké. To, co spotřební prózu činí pozoruhodnou, je totiž uměleckou kritikou nedocenitelná omalovánková kvalita: onen fenomén hlazení po srsti známými ornamenty, docenitelný zato masami čtenářů a ve svém impaktu nejuchopitelnější nástroji sociálních věd.