V nové, v pořadí již osmé prozaické knize vsadila spisovatelka Petra Hůlová – podobně jako v prózách Umělohmotný třípokoj nebo Čechy, země zaslíbená – na jedinou vypravěčku. Tentokrát je to žena ve středních letech, spisovatelka, autorka knih označovaných jako červená knihovna, ale také matka dvou dětí, která se utíká k alkoholu, aby se dokázala vyrovnat s vlastní neschopnosí poradit si se životem. Tato vypravěčka promlouvá k fiktivním čtenářům, ke svým blízkým, a ve chvíli, kdy stojí na balkonu svého bytu a pokřikuje na kolemjdoucí, i ke zcela neznámým lidem. V tomto monologu se vedle střípků vypravěččiny minulosti objevují postřehy týkající se současného světa, rodinných a mezilidských vztahů, ale také popisy bizarních situací, u nichž si čtenář není jistý, zda si je v té chvíli opilá vypravěčka jen představuje, nebo je skutečně prožívá. Konstanty, k nimž se ve vyprávění neustále vrací, jsou její děti, vůči nimž cítí pocit viny, protože neobstála v mateřské roli a nebyla schopná skloubit péči o ně s vlastními spisovatelskými ambicemi.

Hůlová si vybrala nosné a zároveň provokativní téma. Pokud však chtěla napsat silný příběh o ženě, která prohrála v boji s životními dilematy a zkouškami, sama oslabila dojem z tohoto příběhu tím, jak nespolehlivou vypravěčku stvořila, a spíš než příběh ženy napsala knihu o neschopnosti vyprávět. Vyprávění se totiž tříští do různých pokusů o ně. Kniha je chvílemi jakýmsi pokřiveným a trochu krkolomným bedekrem po nepodařeném životě. Jindy připomíná plamennou obhajobu u soudu. Nebo také zpověď, zoufalou prosbu o odpuštění adresovanou Bohu, k němuž se vypravěčka na několika místech obrací, aniž by v tom byla jakkoli konzistentní, aniž by z textu vyplývalo, že její touha po smíření je opravdová. Mohlo by ale také jít o rozhněvanou stížnost na podmínky, které vypravěčku semlely a nedovolily jí prožít šťastný život (nutnost pečovat o děti, boj o uznání v očích manžela, nenáviděné geny zděděné po dědovi, který se zaprodal komunistickému režimu). Vypravěčka jako by nebyla schopná držet se ani jednoho z těchto směrů, a vyprávění se jí tak rozpadá pod rukama – stejně jako její život a celá její osobnost.

Ani jazyk vyprávění neposlouží čtenáři jako skalní výstupek, kterého by se mohl při sestupu do Macochy zachytit. Hůlová s velkou dávkou suverenity a chladnokrevnosti nechala prorůst zmatenost i do této oblasti. Vypravěččina mluva je plná frazeologismů, které upomínají na styl harlekýnek, a citátů z populární kulturní produkce, ale zároveň trochu překvapivě vykazuje sklon k jazykové hře a eufonii, k takřka básnickému vyjadřování – jehož vznešenost je ovšem zcela nečekaně srážena nevybíravými výrazy, jejichž koncentrace možná otřese i otrlými povahami.

Hůlová vytvořila umnou iluzi neschopné vypravěčky – ale paradoxně tím knize spíš uškodila a promrhala velkou část potenciálu, který v sobě zvolené téma obsahuje. Odpudivost vypravěčky a rozvrácenost jejího vyprávění dosahují takové míry, že text se místy vzpírá čtení. Najednou si nejsme jistí, nakolik je to celé autorský záměr a zda takto vystavěná vypravěčka nestrhává s sebou do propasti i toho, kdo ji stvořil.