Nic z toho není novinka. Ani to, že se angažované próze věnuje čím dál více českých autorek a autorů a že se taková literatura těší pozornosti české kritiky i čtenářů. Jakkoli to nic neříká o její kvalitě a množství autorů záměrně stojí mimo, společenská angažovanost je jedním z určujících trendů nejen v literatuře, ale v umění obecně. Jde ruku v ruce s politickým úkrokem vlevo, kterým se čeští autoři zařazují po bok kolegů z jiných západoevropských zemí či Spojených států. Kromě zvýšeného zájmu o problematiku genderu s sebou tento ideový posun přináší také větší citlivost k marginalizaci menšin obecně a s tím související nedůvěru vůči autoritám a institucím. Děje se tak v intencích guru levice filozofa Michela Foucaulta se všemi jeho legitimními námitkami proti zdrojům moci ve společnosti, manifestujícími se jako legální často pouze účelově, či biomoci, která nahlíží lidské bytosti primárně jako stroje vyžadující racionální údržbu.

Tento levicový náhled na společnost již nějakou dobu tvoří samozřejmou součást společenské kritiky, která po letech pejorativního kryptokomunistického nálepkování na české kulturní scéně, včetně té literární, již zcela zdomácněla. Nejde o žádné české specifikum; jak již bylo řečeno, oním úkrokem vlevo jsme pouze srovnali krok s Evropou.

Pak se ale něco stalo.

Přiznávám, že jsem se nejdřív dokonce bála, aby to česká umělecká scéna s reakcí na opatření spojená s pandemií nepřehnala. Bála jsem se, že si na tom umělci budou ujíždět a doslova si honit triko s přepjatostí sobě vlastní, protože tak snadný terč kritiky jim už dlouho nikdo nenaservíroval.

Jistě, na začátku epidemie jsme se všichni báli. Ale po pár měsících či letech?

Bála jsem se, že až pomine první paralyzující strach, významná část české kulturní scény spustí hysterický řev, že se tu bezprecedentním způsobem omezují lidská práva a lidská bytost že je tu přesně ve smyslu foucaultovské kritiky redukována na své biologické vegetující já. Že budou křičet, že zavřít lidi ve vlastním státě je protiústavní a nelidské, že budou křičet, že na druhé misce vah jsou hodnoty, jejichž marginalizace je zločinná, protože nás zásadním způsobem konstituují jako lidské bytosti. Že budou křičet, že obětovat z tolika dětských životů tolik za to nestojí. Že společnost, jejímž nejvyšším a v podstatě jediným kritériem se stane eliminace zdravotního rizika či, chcete-li, rizika smrti, za daných okolností zešílela.

Bála jsem se, že to celé bude vyřčeno snad až příliš agresivně, že volání po svobodě a apel na existenci jiných hodnot než těch deklarovaných vládou a mainstreamovými médii bude znít v jistých kontextech až nelidsky a onen emotivní tón umělcům vlastní tak možná některé lidi odradí od myšlenek, kterým by, pokud by svou radikalitu dávaly na odiv o něco méně, možná věnovali o to více pozornosti.

Na začátku jsme se báli. Ale po pár měsících bylo celkem jasno. Jasno, které se v rámci umělecké obce vyprofilovalo jako absolutní konformita s linií vytyčenou vládou v čele s premiérem, kterého kulturní scéna až do té doby chronicky a v podstatě za každou cenu napadala. Napadání premiéra sice pokračovalo, ale zatímco před epidemií byl napadán kvůli tomu, co představoval, záhy byl kulturní obcí zhusta kritizován za nedostatečně efektivní implementaci toho, co spolu s vládou a médii prezentoval jako jediný možný přístup.

Bála jsem se přepjaté reakce umělců, k níž nedošlo ani v homeopatické dávce. Omlouvám se za onen snad až přílišný romantismus a idealismus, ale nemohu si pomoci: umělci a spisovatelé, bez ohledu na to, co a jak tvoří, svou odhodlaností k „nesmyslné“ tvorbě ztělesňují ve společnosti víru v zásadní důležitost hodnot, které nás přesahují. Víře ve smysluplnost oněch hodnot jsou navíc často ochotni mnohé obětovat: až na výjimky je to materiální blahobyt a občas i vlastní život. Náplň práce hygienika je jiná než umělce a těžko si představit situaci, v níž by hygienici zvnitřnili hodnoty umělců. Přesný opak jsme však možnost sledovat měli. Umělci bez výhrad sbalili fidlátka svých hodnot do pomyslného kufříčku, který na dobu neurčitou stydlivě zakopli pod postel, a nadšeně přijali za své priority hygieniků. Své hodnoty pasovali na „třešničky na dortu“, na který si nejprve musíme „vydělat hygienou“. Jinými slovy dobrovolně se ztotožnili s foucaultovskou biomocí, která nahlíží lidské bytosti primárně jako stroje vyžadující racionální údržbu, a dali se do vášnivé marginalizace těch, kteří tak činit odmítali. Hodili Foucaulta do koše a z toho koše Foucaultovy myšlenky vytáhli ti, s nimiž kulturní scéna nikdy nechtěla mít nic společného.

Aniž by to kdokoli hlouběji reflektoval, prohodily se tu pozice. Kritické pozice „nestátotvorných“ levicových umělců, již se stáhli do děr, se chopila radikální pravice jako ten, kdo vládě mediálně nejviditelněji okopával kotníky. Právě média se ostatně postarala o to, aby tak onálepkovala každého kritika vládní politiky, a umělci to v podstatě bez výhrad přijali. Řečeno synekdochou: spisovatel nechce mít nic společného s Landou. Tahle účelová přesmyčka nám definitivně zavřela pusy.

O co nakonec chodívá, je poučit se nějak pro příště. Mezi pomyslným „roušku v MHD už raději ponechat navždy“ (hodí se i jako chřipková prevence) a „příště už mi hadr přes ksicht nenandáte“ je zdánlivě nekonečný, ve skutečnosti však jasně vytyčený a poměrně omezený manévrovací prostor, v němž to, co je legální, není vždy legitimní a naopak. Princip selhání českých umělců a spisovatelů spočívá v tom, že mezi oněma dvěma pojmy přestali rozlišovat.

Mám obavy. Mám obavy, protože nevím, zda jsme se uplynulými dvěma lety poučili. Nebojím se toho, že každý poněkud jinak, ale toho, zda jsme dospěli vůbec k něčemu. Ve zkratce: jestli budeme moudřejší, až k tomu dojde příště, respektive jak bude vypadat rok číslo tři.

Předpokládám, že se o formulaci oněch „poučení“ bude pokoušet i česká literatura, protože pandemický zákon to za nás neudělá. Pevně doufám, že se v české literatuře vynoří pozoruhodná díla, která o tom všem budou nějak pojednávat, a lze to jistě dost dobře dělat i bez explicitních slov jako covid či epidemie.

Pomyslnou vlaštovkou (hnusné sousloví, já vím) oněch pokusů ujasnit si, co se vlastně stalo, je nejnovější próza Davida Zábranského O jednom zachraňování života. S autoritativním hlasem jejího vypravěče je možné nesouhlasit, nicméně autor tu jako kouzelník své králíky tahá z kufříčku stydlivě zakopnutého pod postel zpět na světlo hodnoty, bez nichž, jak stále pevně doufám, tu nemá smysl být.