Vedle známého a oceňovaného jména autorky, jejíž každou další knihu doprovází očekávání, k sobě poslední próza Nejvyšší karta Petry Hůlové přitáhne pozornost nejspíš kvůli avizovaným tématům. Slibuje příběh feministické spisovatelky, obdařené jménem Sylvie Novak a nacházející se na konci páté životní dekády, příběh o literárním provozu, o stárnutí a životním bilancování, generačním rozporu a samozřejmě o ženských tématech. Toho se čtenáři skutečně dostane, ale celé je to trošičku složitější. 

Vezmeme-li to popořadě, zklamán bude ten, kdo by zbrkle sedl na lep autenticity (lákadlem by mohlo být strašidlo autofikce, obcházející i českou literaturou) a chtěl Nejvyšší kartu číst (také) jako román klíčový; postavy a postavičky, které se kolem Sylvie Novak pohybují, jsou více či méně karikatury, obzvláště má Hůlová spadeno na příslušníky někdejšího undergroundu, ale jako obrazy skutečně žijících osob čitelné nejsou – nebo tedy některé nejspíš ano, ale chce se nám to vůbec ověřovat? Na patřičném místě navíc autorka čtenáře poučí, že „předpoklad, že to, co autor píše, jakkoli koresponduje s tím, kým doopravdy je, představuje exemplární příklad intelektuálního kýče“ (s. 111), čímž mu (nikoli naposled) nepokrytě ukáže vztyčený prostředníček. Klasik by řekl: Mundus vult decepi, ergo decipiatur.

Podobný princip platí i na zpodobovací rovině jako takové. Hůlové vypravěčka nevystupuje s autoritou vypravěče, ale s autoritou prožívajícího. Ve stylu a v kompozici se to projevuje neuspořádaností, těkavostí, možná i roztříštěností. Přinejmenším zpočátku je obtížné se vyznat ve změti postav – autorka užívá jen křestní jména –, rozrušení logických zákonitostí postihuje vztahy prostorové a především časové (Sylvie ve svých vnitřních monolozích bez varování přeskakuje mezi vlastní přítomností a minulostí); příčiny a následky, srovnání, přípustky a podmínky zůstávají bez explikace, prostě tu jsou a nezřídka akorát překážejí, stejně jako ve skutečném životě. Pro tu střípkovitost by se nabízelo slovo „kaleidoskop“, ale to je česky „krasohled“. A Sylviin život zas až tak velká krása není.

Jestliže se ze sklíček kaleidoskopu noří nějaká fabule, je to asi takhle: Sylvie se na pozadí úspěchu své poslední knihy, sbírky feministických esejů, snaží po letech vyrovnat s dávným iniciačním zážitkem, který prožila se spisovatelem, o mnoho let starším. Totéž ovšem bere do svých rukou její dcera Judita, vybavená mladistvou drzostí, ignorancí vůči všemu, čím žila Sylviina generace, a zcela jasným názorem na intelektuálně-pohlavní sbližování v režii staršího muže vůči výrazně mladší ženě. V této rovině lze nalézt náležitosti antické tragédie, aniž by ovšem závěrečná peripetie přinesla katarzní efekt. Je to totiž rovina otevřená vůči dalším rovinám, pečlivě protkaným jinými aspekty Sylviina života, v nichž se na povrch dostávají další témata: reflexe vlastního stárnutí, smršťování osobního prostoru a nadcházející ženské „neviditelnosti“, zároveň však i sexuality, která se, navzdory tělesným dysfunkcím jejím i jejích partnerů, s věkem rozhodně nepřestává hlásit o svůj díl a nutí ji k dalším a dalším eskapádám, nakonec i těm méně důstojným. Další potíže vyplývají z jejího profesního a společenského života: neustálé hledání způsobu existence v literárním životě, který ji vlastně moc nebaví, a nakonec i napětí plynoucí z potřeby (subjektivní stejně jako objektivní!) sehrát roli feministické autorky i se společenskou odpovědností, jež z toho plyne, a přitom se nezpronevěřit ani ideji, ani sobě samé a svému životu – a jak se ukazuje, zrovna tohle je zatraceně těžké. Jen ty rozpory mezi očekáváními, předsevzetími a vždy o krok unikající skutečností vznikají tam, kde bychom je asi nečekali, třeba tady: „V mé hlavě se rodila myšlenka etického principu, který jsem později nazvala ženskou solidaritou: pokud chtějí feministky povýšit péči na ústřední společenský princip, musejí logicky pečovat o sebe navzájem. Starší žena je v otázce sexuální přitažlivosti tváří v tvář konkurenci mladé ženy naprosto bezmocná a ta by jí tak měla být povinována jistými ohledy, jež se jí vrátí, až ona sama začne stárnout.“ (s. 90)

A zde je příležitost zdůraznit to nejdůležitější. Stejně jako je syntaktická výstavba textu neperspektivní, spontánní, je i hrdinčino myšlení ovládáno přítomností, která v každém okamžiku vzniká znovu. Máloco je v takovém neuspořádaném, tápavém pohybu nakonec tím, čím se to původně zdálo být. Je sice zřejmé, že tu spolu soupeří ani ne tak ženy s muži jako konzervativismus s progresivismem, ale obě ideje v Sylviině hlavě současně soupeří se „skutečným životem“, který je skoro na každé stránce zlomyslně připraven jakoukoli myšlenku ihned dementovat a nutí Sylvii vytvářet myšlenkové figury jaksi „za roh“, jako je například tato hutná úvaha z jedné vernisáže: „… najednou se ocitám vedle oné vysoké blondýny. […] Těchhle žen se muži děsí nejvíc ze všeho a šance, že se takové ženě podaří najít muže, jenž by s ní dobrovolně zplodil dítě, a přijal tak za své vše, co s tím souvisí, je přímo úměrná její schopnosti předstírat, že jí o něco takového ve skutečnosti vůbec nejde. Mimozemské přítelkyně [tj. název Sylviiny knihy] okázale věří v konečnost vítězství, a proto jsou prosty zmínek o zoufalství, s nímž nejde nic dělat.“ (s. 140) Ve spojení s výše popsanou „tekutou“ kompozicí je právě toto myšlenkové znejištění hlavní rys, jímž se Hůlová liší od děl současného mainstreamu, v nichž platí za základní a neoddiskutovatelnou premisu, že je jasné, kdo je kdo. Tím ukazuje, že je za současných podmínek možné psát prózu ve společenskokritickém, ano politickém klíči, aniž by byl autor à la thèse nebo se ocitl v pásmu ohrožení morálním kýčem. Navzdory všem možným stále znovu diskutovaným výpravám po slepých mapách a pohraničních ženských klášterech v tom Petra Hůlová momentálně – po změně kursu u Davida Zábranského – nemá v české literatuře jediného parťáka. 

Na pevnější půdě stojíme tam, kde jde o poslední rozměr románu – tematiku generační. Nevracím se ovšem k tragickému příběhu o (domnělém?) zneužití a odplatě, v němž hrají hlavní roli Sylviina dcera a matčin někdejší zasvětitel, chci upozornit na perspektivu, již ztělesňuje Sylvie jakožto zástupkyně autorské generace, té, která zažila formující devadesátá léta. Nedílnou součástí tohoto pohledu je, jak už jsem také naznačil, jaksi obsesivní nutnost vyřídit si to se zasloužilými máničkami, které po revoluci vylezly z podzemí, zažily, že se o ně „přetahovali organizátoři undergroundových minifestivalů i úředníci z ministerstva kultury, kteří si vývozním artiklem antikomunismu čistili karmu“ (s. 79), a nyní mají pocit morální převahy, kterou dávají najevo vulgarismy a ostentativním humusáctvím – jako typizovaný zástupce této subkultury v románu slouží postava básníka Kandy. Jde tu ovšem o něco víc než o máničky nebo o Kandu, jde tu o únavu z vytrvale odolného, přestože mnohokrát zdiskreditovaného a sebou samým zesměšněného mýtu, který Sylvie cituje ve svém závěrečném projevu na udílení ceny, totiž že „až budou všude McDonaldy, nastane konečně na světě mír a spravedlnost“ (s. 182). Je jen zdánlivým paradoxem, že ani tato pevnější půda nakonec nedá vyrůst ničemu jinému než tomu, co je společným jmenovatelem Sylviina života – a to je odmítnutí všeho, co je černobílé.