Jak píše marxista Pavel Barša v eseji Román a dějiny (Host, 2022): „V románu nejde o prezentaci a šíření určité ideje o životě, ale o zachycení života coby jevu interpretovatelného více navzájem se vylučujícími idejemi. Román tedy nemá a nemůže sloužit jako zbraň v ideových sporech. Pokud je takto přesto požíván, přestává plnit svou vlastní funkci: místo odhalování nadčasových dilemat existence a její interpretace, se stává vyjádřením pozice, kterou autor románu zaujímá ve veřejných sporech.“ (s. 104)

S předsudkem předem naformátované pozice (své vlastní) jsem se před dvěma měsíci začetla do románu Rozložíš paměť Marka Torčíka, záhy poté držitele Luxor Litery za prózu. Ohlas, který autofikční román provází, se soustřeďuje na téma vypravěčovy homosexuality v souvislosti se složitým dětstvím a dospíváním v maloměstském Přerově. Můj předsudek vůči textu zněl: Bude se pohybovat v naformátovaném rámci mediálních sporů o genderu; bude tezovitý. Ne, že by v Torčíkově románu obtíže vypravěče – dospívajícího gaye – nebyly svým způsobem očekávatelné, ale text na ně zcela jistě nelze zjednodušit, přestože reduktivní mediální obraz přesně tohle dělal. Kvalita románu Rozložíš paměť je ale v něčem jiném než sloužit jako důkazní materiál, jak těžké je být na českém maloměstě homosexuálem. Ne, že by nebylo, a ne, že by nestálo za to o tom mluvit, ale pokud román nechápeme jen jako osvětu a didaktickou příručku, je to málo. Protože rámec konfliktu „štvaná oběť“ versus „nesnášenlivá společnost“ je ve své černobílosti očekávatelný a tedy nudný.

V centru pozornosti Torčíkova textu však překvapivě nestojí sebeprezentace vypravěče, ale ti druzí. Je to spíše text výjimečného pozorovatelského talentu (a s distancí se vnímá i sám vypravěč) než text někoho, kdo se potřebuje vypsat ze sebe a sám sobě si je úběžníkem. To portrét vypravěčovy matky je skutečným těžištěm tohoto prozaického debutu. Funguje nejen jako zrcadlo obtíží syna, ale odráží také mody myšlení a vnímání vytvářející nesourodé pnutí, které stojí v samém centru Torčíkovy pozornosti. Matka je křižovatkou rozporuplností. Jakkoli je na jednu stranu citlivá, velkorysá a moudrá, z jiného úhlu pohledu by snadno mohlo převládnout její vidění jako nechápající, omezené a xenofobní. Vnímá ji tak nakonec i sám vypravěč. Matka je jím milována nejen proto, kým je, ale rovněž tomu navzdory; respektive stejnou mírou s úctou k jejím kvalitám jako s pochopením pro její slabosti. 

Setrvalá vroucnost, s níž vypravěč popisuje matčin ambivalentní život, se nakonec jeví jako zásadnější emočně a závažnější tematicky než přechodná adolescentní láska, jakkoli právě ta stojí po jisté období v centru autorova zájmu.

Torčík se vymaňuje ze svého prostředí, aniž by na ně zanevřel a přestal s ním soucítit. Vypravěč románu odchází z místa, které pro něj bylo nesnesitelné, aniž by k němu byl nelítostný. Do důslednosti je nikdy nekarikuje, to se mu evidentně protiví, a dokonce se zdá, že v souvislosti s některými aspekty „minulého“ života navíc trpí nostalgii danou nejspíš i časovým odstupem. 

O románu Marka Torčíka Rozložíš paměť se hovoří jako o generačním. Ptám se, zda generační není i toto: místo tzv. revolty proti prostředí, jež by šlo snadno vylíčit jako odpudivé, čteme vyprávění prodchnuté velkou mírou empatie. Že příběh, který by šel vyprávět jako příběh vzpoury, je mnohem spíše příběhem smíření a pochopení, je rozhodně pozoruhodnější a pro postižení kvality této knihy zásadnější, než že jejím protagonistou je dospívající gay z maloměsta. A pouze dílem předsudku máme tendenci jeho lásce k mužům přikládat větší váhu a věnovat větší pozornost než té synovské.