Stalo se tak na jedné z našich procházek, na kterou si mě půjčil od mámy, anebo snad v jeho sídlištním bytě na Jižňáku, kam si mě bral jednou měsíčně na víkend, to už si nepamatuji. Co si naopak pamatuji dobře, je dojem, který na mě jeho kniha udělala. Po slibném začátku jsem se v ní hodně rychle a nenávratně ztratila. Měla jsem za to, že to kvůli tomu, že jde o čtení pro dospělé, ale pravda to byla jen částečně. Protože když jsem tu brožuru před pár dny vyndala z igelitky, kde kromě pár dalších tátových titulů byly tátovy sluneční brýle a několik jeho propisek, bylo toho v ní stejně málo ke čtení jako před těmi šestatřiceti lety.

Upřímně řečeno, myslím si, že už tenkrát něco ve mně vědělo, že tátovo psaní je špatné. V dobách komunismu připravoval táta v Českém rozhlase pořad o knihách Knihovnička a od dětství byl vášnivý čtenář. Pak přišla revoluce a táta byl z Rozhlasu vyhozen a rozepsal se. Přišlo silné období tátových devadesátkových hitů – rozhovorů s úspěšnými podnikateli Milionářem v Čechách (tři díly) a další. Posun od podnikatelů k celebritám dal později vzniknout tátovým knihám rozhovorů s Miroslavem Horníčkem, Bárou Nesvadbovou, Janem Krausem či Vítězslavem Jandákem. Na Jandáka táta vzpomínal ze všech nejraději. Jak spolu pili hektolitry červeného a spojoval je stejný humor a „slabost pro ženy“.

Zatímco táta byl později na to, že knihy píšu i já, pyšný, já jsem se za tátovu tvorbu styděla a styděla se, že se za ni stydím. Jako by špatné texty nemohl psát dobrý táta. Jenže táta nebyl ani moc dobrý táta. V jisté době mě sice okouzlovalo, že se s ním dá pařit, a nikdy nezapomenu na naše komunistické rekreace v podnikové chatě Rozhlasu v Peci pod Sněžkou, na ty obrovské šlehačkové poháry, které jsme si spolu užívali, onen vrchol luxusu mého dětství, ale hovor mezi námi vázl už tenkrát. 

Táta si svými knihami v devadesátkách vydělal možná i pár mega, ale profesně to s ním šlo z kopce. Po revoluci nějakou dobu pracoval na plný úvazek v bulvárním magazínu Story, pak už jen tu a tam dělal externě editora. Podruhé se rozvedl a na vině byli podle něj vždycky jen ti druzí.

Posledních deset let strávil táta v křesle a posléze v posteli před televizí. Ne že by to vzdal. Spíš měl pocit, že se už v životě nastaral dost a na svůj televizní odpočinek má zasloužený nárok. Myslím, že jeho sen byl „konečně nemuset nic nikomu dokazovat“. Jeho vnoučata ho mají spojeného hlavně s mandarinkovým kompotem, který jim vždy nabízel, když jsme přišli na návštěvu, a společně ho jedli před věčně zapnutou televizí. Kompoty, koláče, uzeniny všeho druhu. Chuť užívat si tátu neopustila a ani ona „slabost pro ženy“. I léta později mi při každé příležitosti vyprávěl o nějaké své další lásce, jednu měl přímo v domově seniorů, druhá za ním docházela. A ještě celkem nedávno mi volala pečovatelka, jestli bych mohla tátovi domluvit, aby v jídelně na erárním počítači nesledoval porno. Táta už měl v té době sice plíny, ale pořád byl v něčem plný života. 

Vzpomínka na něj mnou proletěla hned po probuzení pár dní zpátky kousek od norského Osla ve stejnou chvíli, kdy umíral. Volali hodinu poté, že zemřel tiše během rozdávání snídaní. Ještě dva dny předtím táta údajně komunikoval. V domově pro seniory jsem se u pečovatelek snažila vypátrat, co byla ona poslední slova. 

„Právě jsem se vrátil z Ameriky. A jsem celej takovej vyfoukanej.“ 

Táta nikdy v Americe nebyl. Evidentně si v tu chvíli jen odskočil z cesty na druhou stranu, než se tam dva dny nato vydal nadobro.

P. S. Lidi se mě často ptají, jestli jsem „dcerou toho Hůly“. Nejsem. Jsem dcerou tohohle a nic se na tom nikdy nezmění.