Ve vlivné literární příloze The London Times Literary Review vyšla 8. ledna 2010 recenze Madeline Clementsové na román Petry Hůlové All This Belongs to Me (Paměť mojí babičce) vydaný anglicky v překladu Alexe Zuckera. Petra Hůlová je tak první česká spisovatelka (po hrstce mužských kolegů), která upoutala pozornost tohoto britského listu, navíc tedy knihou, která vyšla v USA.

Anglosaské země jsou pověstné tím, že překladová literatura tam tvoří jen malé procento celkové knižní produkce, takže povědomí o menších literaturách (a o české už vůbec) je mizivé. Recenzentka si s tím poradila po svém: základní informaci o autorce i její prvotině zřejmě načerpala z Wikipedie, kde je autorčino heslo v angličtině pečlivě vypracované a aktualizované včetně odkazů na další texty a rozhovory v angličtině (pro současného autora s ambicemi na širší mezinárodní ohlas je to základní podmínka). Umístění do kontextu české literatury se recenzentka vyhýbá, stejně jako výslovnému hodnocení. Knihu přibližuje čtenářům charakterizováním některých aspektů bez kladného či záporného znaménka. Hojně používá mongolská slova – kdo knihu četl, ví, že je přejímá od Petry Hůlové, kdo ne, získá dojem, že i recenzentka popisované prostředí zná. Na druhé straně nepodlehne pokušení číst román jako cestopis, jak se recenzentům i dalším čtenářům dost běžně stává – důsledně píše o obrazu, jaký vytváří autorka, a nijak se nevyjadřuje k tomu, v jakém poměru je tohle líčení ke skutečnému Mongolsku.

Autorka prý přičítala úspěch své knihy „vlastnímu mládí a příjemnému vzhledu“ (to že by Petra Hůlová o sobě řekla?), ale také „neobyklému prostředí děje v euro-azijské kultuře sevřené mezi Ruskem a Východem“. Recenzentka vnímá především drsnou, beznadějnou stránku příběhů: mluví o „rozhodně ne malebném“, „ponurém“ líčení života, kde i světlejší okamžiky „jsou zasazené v hrubozrnném realismu“. Sérii ženských osudů tvořících tento román nazírá černobílou, snad i jaksi feministickou optikou a charakterizuje je jako „pět hořkých příběhů ženského týrání, vykořisťování a potupy– mnohdy působených jinými ženami“ a dodává, že vyprávění jsou „stejně jako životy hrdinek tohoto románu jednotvárná a místy skoro k nevydržení“.

Recenzentka věnuje pozornost změně původního titulu v angličtině (Tohle všechno mi patří) – ze vzpomínky na babičku se důraz přesouvá na touhu postav někam patřit a jejich nárok na domov. Poukazuje na rozpor mezi místem děje, tedy bezpečným hnízdem, a vyprávěním, jehož tématem je naopak odcizení a odchod. Clementsová klade velký důraz na etnickou odlišnost sester Dzaji a Nary, z nichž jedna je po otci Ruska a druhá Číňanka, i nevyslovený odstup, který k nim z toho důvodu chová rodina i okolí – recenzentka mluví o jejich „xenofobním kmeni“. Připouští ale, že sestry samy si svou odlišnost nijak zvlášť neuvědomují. Skutečnost, že obě jako prostitutky otěhotní a Dzaja se rozhodne stát svobodnou matkou, je však od „čistokrevné mongolské sestry“ ještě víc vzdálí.

Poetické pasáže na začátku a v závěru knihy, „lyricky přeložené“ Alexem Zuckerem, podle recenzentky ilustrují Dzajino usmíření s osudem – když se k stáru vrátí do rodného kraje a žije v tradičním geru sama, spokojí se s tím, že jí místo příslušnosti k určité skupině patří pohled na důvěrně známou krajinu a „barvy a vůně dávných vzpomínek“.

V závěru recenzentka uplatní postkoloniální pohled. Kniha podle ní sice možná zanechá čtenáře „s pocitem prázdnoty“, ale je to „pronikavý, navzdory pochmurnosti úchvatný obraz života nomádů“. Upozorňuje však, že jakkoliv tento „román evropské autorky může posilovat domněnky o útisku žen v rozvojových zemích“, Hůlová v jednom rozhovoru řekla, že jsou to ve skutečnosti české příběhy přesazené do prostředí oproštěného od balastu evropského života. „Zdánlivě autentické mongolské postavy, evropské projekce do asijské krajiny, jsou v podstatě obojakými kulturními hybridy,“ domnívá se recenzentka. Kniha tedy podle ní neodráží jen mongolskou, ale i českou „zkušenost s rasismem a sexismem“. Naráží na název edice, v níž kniha v nakladatelství Northernwestern vyšla – „Writings from an unbound Europe“ – a vyjadřuje naději, že zmíněná dvojí perspektiva „těchto ‚textů z nespoutané Evropy‘ nezůstane bez povšimnutí“.

Pohled na webové stránky nakladatelství prozradí, že tato edice obsahuje především knihy slovanských autorů, obecněji vzato autorů z postkomunistických zemí. Není zcela jasné, zda recenzentka tuto dvojí perspektivu vztahuje i na jiné tituly z této edice (případně na které), nebo zda se množné číslo „writings“ týká prostě recenzovaného románu. Není také jasné, proč na tu obojakost tak důrazně upozorňuje – má to být porovnání s neobojakými (?) knihami západních autorů s dějištěm v exotických zemích ? Nebo jí jde prostě o to, aby si čtenář důkladně uvědomil, že ve skutečnosti čte o osudech postkomunistické Evropy?

Přesto jí slouží ke cti, že se ani v náznaku nepozastaví nad tím, že o Mongolsku píše Češka (případně „Východoevropanka“), ale mluví důsledně o protikladu Evropa kontra rozvojové země/jiné kultury. Zaznívá tu tedy spíš ozvuk diskusí o oprávněnosti toho, aby evropští (bílí) spisovatelé z postkoloniálních zemí psali s velkou samozřejmostí o jiných kulturách, mnohdy i z perspektivy jejich příslušníků, přestože je většinou neznají skutečně zevnitř. A nerovnováha ve vztahu ke spisovatelům z bývalých kolonií, kteří smějí psát – pokud možno barvitě a folkloristicky – o vlastním prostředí, ale když se pustí do příběhu z evropské společnosti (kterou mnohdy už také dokonale znají), jako by tím překračovali pevně vyznačenou mez.

Nedostatečnou znalost české literatury (nebo možná slovanských literatur obecně) tu tedy recenzentka kompenzuje tím, že na knihu uplatňuje pohled, jakým se obvykle na knihy autorů z postkomunistických zemí (koneckonců ani v těch zemích samých) nepohlíží. A každý neobvyklý pohled je osvěžující.

Text recenze: allthisbelongstome.blogspot.com
Alex Zucker: cs.wikipedia.org, en.wikipedia.org
All This Belongs to Me na Facebooku: www.facebook.com
Petra Hůlová na stránkách literární agentury Pluh: www.pluh.org