Naposledy se telefonicky ozval letos v květnu, jestli by se ke mně mohl přistěhovat i se ženou a synkem, pokud by v Polsku vypukla válka. Samozřejmě souhlasím. Pak jsme se několik měsíců neslyšeli. Ozval se až před dvěma týdny. Esemeskou poslal avízo s linkem na jakousi hospodu s tím, že mě zve na česko-polský večer, spoluorganizovaný místostarostou městské části Prahy 9, s polskou kapelou a tak. 

V Jandově ulici ve Vysočanech je nenápadná knajpa U Kocoura se schodištěm vedoucím dolů do sklepní místnosti. Ten páteční večer byla k prasknutí narvaná Poláky. V podstatě identičtí muži v džínách a upnutých tričkách, ženy se silnými make-upy a elegancí ředitelek magistrátních odborů se mačkají kolem stolů, lijí pivo a skvěle se baví. Podle oblečení to vypadá, jako by se tu slavilo nějaké volební vítězství, ale je to jen o zábavě a také utužování polsko-českých vztahů mezi konkrétními úředníky. Na malém pódiu vpředu hraje potetovaný týpek v černém, který, podle toho, co mi Jakub šeptá, pracuje kdesi v Polsku jako státní úředník. Stojíme namačkaní na baru, protože nikde jinde není místo, a každou chvíli se k nám kdosi přitočí a Jakub nás představuje. Kromě místostarosty městské části Prahy 9, momentálně zpěváka na pódiu a barmana, co nemá šanci stíhat provoz, jsem na česko-polském večeru v podzemí hospody U Kocoura, zdá se, jediná Češka. „Ty je všechny znáš?“ řvu Jakubovi do ucha. „No jasně, přijeli jsme přece jedním autobusem,“ na to Jakub, a že všichni bydlí v jednom hotelu v centru a že s sebou na šedesát lidí vezli šedesát flašek šnapsu, aby byla po cestě v autobuse legrace. Ptám se, proč je Adam Vážanský, místostarosta Prahy 9, jak jsem si hbitě vygooglovala, podoba zpěváka na pódiu s mužem na webu městské části se nezapře, vlastně do Prahy pozval, a Jakub mávne rukou, že „kulturní výměna“. V mobilu nato ukazuje fotky z Bruselu. „Jsou tam z nás úplně vedle,“ komentuje selfíčka a fotky z rautu v parlamentu: misky na stolech za Jakubem v pozadí se prohýbají pod polskými klobásami a jinými tradičními pochoutkami, zatímco bruselští úředníci postávají rozpačitě opodál. Mezitím už se U Kocoura i tančí na židli a kdosi nám s Jakubem vnucuje z tácku panáka. „Ne, nic než tenhle večírek tu v Praze na programu jinak nemám,“ křičí mi do ucha Jakub a diví se, čemu se divím.

Východ ještě neumřel, jásá něco ve mně, ódeesácký místostarosta a sponzor ODS Vážanský si chtěl s někým z Polska zahrát v kapele a odboru, který vede (sport, kultura, cestování a historie), zbyly peníze, které je potřeba do konce roku vyčerpat. Může za to nejspíš páté pivo a fakt, že už jsem dlouho neviděla hospodu tak plnou tak veselých lidí, že je mi zákulisí financování téhle akce jedno stejně jako Vážanského slova utroušená, když mě míjel na baru: abych o téhle akci nikam nepsala. 

Ačkoli jsme s Jakubem stačili během čtyř hodin na baru probrat kdeco ohledně polské a české kultury, bizár večírku ve mně stejně zůstal nejvíc, říkám si cestou domů v posledním nočním metru směr Háje. Že západovýchodní osa v podobě Němci, my, Poláci, Ukrajinci, Rusové pořád platí. Český večírek úředníků by tyhle koule nikdy neměl a Němec by si ho nejspíš ani neužil, trápily by ho ty prošustrované peníze. Pekelný stereotyp, co platí.

V metru se budím o stanici dál, než kde jsem měla vystoupit, a jdu hodinu domů pražskou poloperiferií, utopenou v mlze. Prý se kvůli energetickým úsporám souvisejícím s válkou šetří i na městském osvětlení, vybavuji si, co jsem četla, a černočerná tma kolem paneláků mi dává za pravdu. Rusové, Ukrajinci, Poláci, my, Němci. Tahle stará východozápadní evropská trajektorie od chudoby k bohatství a od zaostalosti k rozvinutosti dodnes platí. Válkou na Ukrajině navíc dostala i dvojitý štempl na kulturu směřující od barbarství do civilizace. A přesto na barbarství v jistém smyslu nedám dopustit.

P. S.: Jméno polského města i ředitele jeho knihovny je změněno.