Zdánlivý paradox
Vždycky mi přišlo jako nepoměr, že spisovatelská dráha je jednou z mála, která vás už za života může katapultovat do učebnic. A zároveň výdělek z téhle prestižní práce s největší pravděpodobností nebude stačit na pokrytí vašich minimálních nákladů.
Je to však paradox nejen ohledně oné „zářné kariéry bez peněz“, ale i z hlediska oněch učebnic. Mám tím na mysli pochybnost, zda je výlučná pozice literatury v osnovách škol vůbec nějak obhajitelná. Proč se studenti systematicky učí o novodobých prozaicích a básnících, a ne například o filmařích nebo hudebnících minulého nebo našeho století? Jejich díla jsou přece stejně pozoruhodná jako literatura. Když jsem se na to téma před časem s kýmsi bavila, argumentoval mi tím, že výsostnou pozici literatury v učebnicích ospravedlňuje fakt, že literatura kultivuje jazyk a tedy plní ve společnosti roli jakési prapodstaty, základního výzkumu toho, co je opravdu základní.
A já se ptám, zda něco takového obstojí, zvlášť dnes. A zda, vracím se na začátek, nárok ceněných autorů moci se svou profesí uživit není poplatný realitě, která už neexistuje.
Literatura měla ve společnosti výsostné postavení v době, které dominovala orální kultura. V Československé socialistické republice, kde stát uplatňoval cenzuru, hrála navíc literatura důležitou společenskou a morální roli hlasu svobody a statečnosti. Ne, nechci si stěžovat, že spisovatelé tuto roli již nehrají, ať už proto, že na to na rozdíl od svých předchůdců nemají, nebo jim to neumožňuje doba. Že se čte stále méně a méně. A nechci to říkat ne proto, že to není pravda, ale protože mi to nepřijde podstatné. Umění je jen jedno a jeho chapadla se v souvislosti s kontextem, v němž umění existuje, rodí a umírají stejně jako se odněkud někam přesouvají těžiště i v jiných sférách lidské činnosti. Tak to bylo, je a bude.
Těžiště naší pozornosti se dnes týká především vizuality. Naše životy žijeme v chapadlech obrazů. Soustředěné čtení dlouhých textů nám činí čím dál větší potíže.
A těžko na tom co změní knihy, o kterých se mluví, nebo ty, o kterých se ještě zaručeně mluvit bude a už teď se na ně můžeme těšit. Nicméně je a bude to otázka solitérů, gravitaci společnosti směřující od slovesnosti k vizualitě či do zcela jiných fascinujících vod literatury zásadně proměněné, to nejspíš nezastaví. A je to dobrá zpráva.
Duch si vane kudy chce, jen k tomu používá různé nástroje. Paradoxní je, že stále věřím, že nakonec i změnu těchto nástrojů dokáže výtečně zachytit román jako jeden z nich – byť možná se zrychlující se proměnou všeho s čím dál většími obtížemi a se setrvale se zmenšujícím okruhem čtenářů. Což nic nemění na tom, že mně a zcela jistě i mnoha dalším lidem, přijde stále zatím jako to, co je nejvíc.
A že se autoři svou prací neuživí? A není ono neustálé provizorium spisovatelského povolání tím, co k němu neodmyslitelně patří? Nemusí se člověk dnes a denně „umazat“ praktickým životem, aby o něm mohl nějak svědčit? A není ona obtížnost skloubit vydělávání peněz s tvorbou jen součástí síta, kterým je prostě třeba projít? Přesně tyhle hloupé pseudoromantické argumenty mě nebetyčně iritují, ale teď a tady mi přicházejí na mysl. Ne, nebudu dělat, že mě nenapadají jen proto, že jindy a jinde proti nim naopak vystupuji.