Večer s Petrou Hůlovou a Frankem Westermanem

V listopadu 2007 přijel Frank Westerman se skupinou dalších nizozemských autorů do Prahy, aby v rámci literárního festivalu Café Amsterdam v Divadle Archa uvedl český překlad své knihy El Negro. Mezi českými účinkujícími, jejichž úkolem bylo vzít na sebe tak trochu roli hostitele a přilákat nizozemským spisovatelům obecenstvo, byla i Petra Hůlová. O necelé tři měsíce později jí Frank Westerman tuto laskavost oplatil při společném vystoupení v amsterodamském diskusním středisku Spui 25.

Petra Hůlová pobývá momentálně ve Spisovatelském domě v Amsterodamu. Kromě klidu k tvůrčí práci je takový pobyt spojený i s určitými povinnostmi – např. s účastí na různých literárních pořadech či s napsáním článku pro některý nizozemský list. Do této kategorie lze zařadit i literární večer, který se uskutečnil 12. února 2008 ve Spui 25. Toto středisko bylo založeno zhruba před rokem a pod vedením přední nizozemské literární publicistky Margot Dijkgraafové se snaží o propojení literatury s akademickými kruhy Amsterodamské univerzity. Sál pro osmdesát lidí se nachází na náměstíčku Spui (název je totožný s adresou) v samém srdci města a vytvořil si už své publikum – nutno podotknout, že spíš v řadách zralejších akademiků než mezi studenty.

Večer zahájil jménem Amsterodamské univerzity docent české literatury Kees Mercks. Nastínil literární vývoj u nás v posledních desetiletích a „pro přítomné nakladatele“ vyjmenoval celou plejádu jmen hodných pozornosti. V průběhu večera se ke slovu dostal i překladatel Edgar de Bruin. Přiblížil určité specifické problémy při překládání románu Petry Hůlové Paměť mojí babičce. Při konzultování nizozemské transkripce mongolských slov s odborníkem se například ukázalo, že jednoznačná pravidla neexistují.

Večerem provázela Margot Dijkgraaf. Uvedla, že téma cestování bylo zvoleno jako snad jediný bod, který tyto zcela odlišné spisovatele pojí. Autor literatury faktu Frank Westerman zahájil večer s novinářskou razancí: k úžasu moderátorky, která chtěla vést poklidný rozhovor a pozornost dělit rovnoměrně mezi oba hosty, se postavil k řečnickému pultu a přečetl text, v němž se pokusil vysvětlit význam cestování pro svou osobu. Petra Hůlová se s ním v improvizované reakci ztotožnila v tom, že cestování přináší odpoutání od každodennosti, i když samo o sobě není zárukou tvůrčí inspirace – ta si totiž nedá poroučet. V průběhu večera se však odhalil především rozdílný přístup těchto dvou autorů k životu i k tvorbě.

Frank Westerman (1964) se ohlíží střízlivě a s lehkou ironií za svými mladickými ideály pramenícími v přísně protestantské výchově a konfrontovanými později na Zemědělské univerzitě ve Wageningenu, kde absolvoval tropickou agronomii, se silně levicovou orientací spolužáků i některých docentů. V jeho generaci se touha po dalekých krajích snoubila se snahou změnit svět k lepšímu. Rozhořčení nad sociální nerovností či hospodářskou zaostalostí bylo tedy selektivní - zaměřovalo se co nejdál, nejraději na opačnou stranu zeměkoule, protože například krizi rolnického stavu v Evropě studenti nepovažovali za dostatečně vzrušující. Westerman tento dluh ostatně splatil knihou De graanrepubliek (Obilná republika) o zániku velkostatků na severu Nizozemska. Klíčové místo v jeho úvahách o životní náplni dodnes zaujímá otázka: co po mně zůstane? Při rozhodování mezi dráhou pracovníka rozvojové pomoci a psaním mu byl příkladem spisovatel Andrej Platonov, občanským povoláním inženýr, jehož příběh Westerman zpracoval v knize Ingenieurs van de ziel (Inženýři duše). Platonovova literární tvorba má větší a trvalejší dopad než vodní stavby, na kterých se podílel, konstatuje Westerman. To ho přesvědčilo, aby se dal na novinářskou a spisovatelskou dráhu. Jeho cestování dnes většinou přímo souvisí s knihou, na které pracuje.

Petra Hůlová (1979) psala své první básničky z ryze osobních důvodů: chtěla udělat dojem na kluka, do kterého byla beznadějně zamilovaná. Zájem o Mongolsko a jeho kulturu v ní vzbudil film Andreje Michalkova Urga, její první pobyt v této zemi byl prostě součástí studia. Volbu mezi praktickým povoláním a psaním neřeší, protože – jak podotýká s úsměvem – nic jiného než psát neumí. Cestování je pro ni rozšiřováním obzorů a způsob, jak načerpat inspiraci k dalšímu psaní. Podobně i pobyt v amsterodamském spisovatelském domě vytváří odstup, a tedy příznivé podmínky k tvorbě, neznamená to však, že by se její příští kniha odehrávala v Amsterodamu.

Přes všechny protiklady je možné, že se psaní těchto dvou autorů časem přiblíží. Westerman se ve své poslední knize Ararat obrátil od společensky angažovaných témat k otázkám víry. Vyhrazuje stále větší prostor svému osobnímu, vysoce soukromému příběhu. Žánrové dělení na fikci a literaturu faktu podle něj není směrodatné: jemu jde o „frikci“, tedy „tření“, kniha se hlavně má čtenáři zadřít pod kůži. Petra Hůlová dokončila v Amsterodamu román, v němž by historický a společenský rámec měl hrát větší roli, než tomu bylo doposud.

Zbývá doufat, že zájem, který obecenstvo projevilo, podnítí i nakladatele, aby po románu Mijn grootmoeder (Paměť mojí babičce, Prometheus 2004, k dostání pouze antikvárně, udržuje se však na druhém místě žebříčku nejvíce vypůjčovaných českých titulů v nizozemských knihovnách) sáhl i po některém z dalších titulů Petry Hůlové a vydal ho v nizozemském překladu.