Brněnská kritička narážela na téměř dva roky starou televizní relaci k soudnímu procesu s americkým producentem Weinsteinem, dnes odsouzeným, tehdy čerstvě obviněným ze sexuálního zneužívání. Kromě vyslovení podpory ženám, které ho žalovaly, jsem totiž použila pro případ jiných (nevinných) mužů termín „hon na čarodějnice“. Kritickou pozornost feminismu si zasluhují nejen superpredátoři, ale také tendence samotných žen směňovat svou krásu za moc a peníze. Dokud budou ženy provozovat tuto komodifikaci, skutečná emancipace není na pořadu dne, bez ohledu na počet žen v dozorčích radách či vystudovaných ajťaček. To jen tak na okraj.

Při oné veletržní debatě s Evou Klíčovou (účastnil se ještě Jan M. Heller, moderoval Zbyněk Vlasák) šlo však nakonec především o výběrovou empatii. Pro zjednodušení a v hyperbolické zkratce: s Hitlery se nesoucítí. Anebo s čuráky, chceme-li, aby to ladilo líp s Weinsteinem, a v intencích jistého typu feminismu s muži obecně.

Když je cílem boj, nelze mít s protivníkem slitování, ať už je to sexista, rasista, nebo babišovec. Ale není literatura, pokud přistoupíme na pochybnou válečnou terminologii, spíše boj o něco úplně jiného, co bych stydlivě nazvala porozuměním, respektive hledáním smyslu?

Tady někde tkví problém rozevřených nůžek mezi deklarovaně angažovanou a jinou českou literaturou a je to model padesátá léta. Spočívá v tom, že deklarovaně angažovaná literatura (angažovaná kritika) místo o pochopení (vnitřního) světa bojuje za konkrétní ideové cíle a vědomě potlačuje vše, co by je mohlo oslabit. Úzkost, kterou autor tvořící na ideovou zakázku trpí, nevyvěrá z toho, že se onen skutečný (vnitřní) svět vždy znova vzpěčuje našemu definitivnímu uchopení, ale z možnosti, že svým dílem nedostatečně dostojí svým ideovým pozicím. Pro zjednodušení a v hyperbolické zkratce: feministku popíše jako monstrum či rasistu jako veskrze sympaťáka, budeme-li se držet těch nejotřepanějších schémat. Nehledě na paternalismus skrytý v obavách, „aby dílo někdo nepochopil špatně“, však takové prizma hapruje i z etického hlediska. Je snad rolí literatury výchova? Ukazování té správné cesty myšlení? Mám jen já při takových slovních spojeních mrazení v zádech?

Máme před volbami, a tak se člověk nevyhne občasným debatám na volební téma. V mé bublině se opakuje stále stejná písnička: nepochopení toho, proč někdo volí Babiše. Při všech těch jeho dotačních skandálech, amatérismu při covidu atd. Ti lidé mají své dobré důvody, říkám si, stejně jako já ty své pro volbu zelených. (Zajímavé je, že Babišovi voliči mým důvodům pro volbu zelených obvykle rozumějí, jen s nimi zásadním způsobem nesouhlasí.) Na běžné představě mé bubliny, která „své“ důvody považuje za relevantnější než ty „jejich“, není nic divného do chvíle, než věc domyslíme až do úplného konce. Tam jsou namačkáni naši spoluobčané… Mám jen já mrazení v zádech? Za tohle mi v žádném případě politika nestojí, říkám si. Žádná politické vítězství a žádná politická strana mi nestojí za to, abych se na lidi kolem sebe dívala paušálně pohrdavým způsobem na základě jejich volebních preferencí. Daň za identifikaci s politickou stranou je neúměrně velká všemu, co mi může přinést. A nakonec jde jen o jediné: o pocit sounáležitosti s tou správnou partou.

Štěstím literatury je, že v jejím rámci končí politická angažovanost pouze předvídatelnými edukativními texty, jejichž vliv bych však nepodceňovala. Z poslední doby zmiňme román Hodiny z olova Radky Denemarkové. Stejní kritici, kteří horují za angažovanou literaturu, tomuto jejímu výsostnému zosobnění na zmiňovaném panelu nemohli přijít na jméno. Je to paradox, či průvodní jev? A čeho přesně? Doteď v tom nemám jasno.