V knize Gorilí táta (2013, Novela Bohemica) spisovatelka, novinářka a hispanistka Markéta Pilátová vytěžila dobrodružné a dojemné vzpomínky Marka Ždánského, který asi jako nejznámější ošetřovatel lidoopů v Zoo Praha věnoval této práci dlouhých patnáct let. Zpoza vyprávění prosvítá téma vztahu mezi zvířaty a lidmi, konkrétně to, jak moc ovlivňujeme jejich existenci. Ve své nové knize věnované gorilám – tentokrát s názvem Co vyprávěla gorila –, kterou stejně jako tu předchozí doplnil ilustracemi barevných goril Daniel Michalík, autorka toto „vztahové“ téma znova otevírá a posouvá ještě o kus dál. Převrací naruby vyprávění o tzv. vlčích dětech. Tentokrát je to gorila, která vyrůstá bez kontaktu se svými druhy a myslí si, že je člověk.

Pilátová se empaticky vžívá do duše goriláka Ponga, kterého jako malého odchytili pytláci na zakázku bohatého šejka a jeho gorilí rodinu při tom vyvraždili. Pong vyrůstá v malé kleci, krmený brambůrkami, dorty a kokakolou. Když dospěje a začíná si uvědomovat svou sílu, je šejkem zavržen a shodou okolností se dostane do pavilonu goril v Zoo Praha. Přesnější informace spíše faktografického rázu ale Pilátovou příliš nezajímají – pro ty se čtenáři musí vrátit do předchozí knihy, ve které byla Pongovi věnována jedna z povídek. Nyní autorka klade důraz na emoce a soustřeďuje se na vnitřní svět a myšlenkové pochody gorily vytržené ze světa lidí, jehož byla součástí, a vržené mezi společenství goril, jež považuje za škaredé a neztotožňuje se s nimi.

Průvodcem po gorilím světě se Pongovi stává starší samice Kamba, která ho chrání před dominantním gorilím samcem Tadaem a s níž vede Pong dialogy praktického rázu, např. co je to banán nebo voda. Ale zejména mu tato gorilí básnířka před spaním vypráví o džungli, na kterou si Pong, ač pochází z přírody, a ne umělého chovu, nepamatuje. A vypráví velmi barvitě: „Déšť se dal chytat do pusy, stačilo, abych si lehla v hnízdě pěkně doprostřed, otevřela jsem pusu, a kapky se mi do ní kutálely z listů a chutnaly zeleně a vodně, a když pršelo v noci, tak nočně.“

Kamba poetickým jazykem líčí nejen způsob života největších žijících lidoopů, ale ohledává také vztah člověka a goril. Glosuje i počínání americké zooložky Dian Fosseyové, která napodobovala chování goril a stala se členkou jejich tlupy. Především ale vypráví legendu o tom, jak se lidé a gorily oddělili. Její monology jsou plné vzletných slov, ale nejsou rušivé či přehnané, nebo dokonce samoúčelné. Vyprávění o džungli fatálně ovlivní hlavního gorilího hrdinu. Pilátová přáním vrátit se zpět do džungle a najít si vlastní tlupu vysvětluje nezodpověditelnou otázku, proč Pongo při ničivých povodních v roce 2002 neodešel s ostatními gorilami do bezpečí protipovodňové věže. V závěru gorilák neumírá doslovně, ale smiřuje se sám se sebou jako s příslušníkem rodu goril a ocitá se vlastně ve své představě ráje, v džungli.

Autorka první české pohádky o dítěti se dvěma mámami Jura a Lama (LePress, 2012) se nebojí do české prózy vnášet netradiční témata, nebo je alespoň nahlížet z nečekaného úhlu. Ať už se jedná o tvorbu pro dospělé nebo pro děti, zajímá ji vlastně totéž – mezilidské vztahy, pohnutky lidské duše, téma domova a jinakosti. V knize Gorilí táta a ještě více v próze Co vyprávěla gorila se sice zdatně ponořila do zvířecího světa, ovšem světa nám blízce příbuzných stvoření, u kterých je možné předpokládat bohatý niterný svět. Výsledkem není žádná fantasy nebo další akční zpracování King Konga, který se zamiloval do lidské dívky, ale komorně laděný, psychologicky silný a hlavně uvěřitelný zvířecí příběh o identitě, příběh, jenž osloví nejen dětské čtenáře.