Po úspěšné prvotině Žluté oči vedou domů (2007) vychází spisovatelce, novinářce a hispanistce Markétě Pilátové (1973) další próza Má nejmilejší kniha, jejíž námět je opět zasazen do latinskoamerické scenérie. Autorka má toto prostření osobně zažité. Učí zde čtvrtým rokem potomky našich krajanů češtinu – v době, kdy psala první titul, pracovala v Brazílii, tentokrát působí v Buenos Aires.

Zatímco ve svém debutu zpracovává komornější příběh pěti postav, scéna je česko-brazilská a žánrově patří próza nejspíš k novele, tentokrát odvážně vykročila k epicky složitému vyprávění s řadou postav, osudů a zápletek, jihoamerické dějiště abstraktně pojmenovává Velké město a román nese i prvky eposu či ságy. Kompozice knihy je květnatější, košatější, nabitá dějem, Pilátová tak svou akční fabulací nutí čtenáře dobře se soustředit, protože stačí trocha nepozornosti a ztratí se mu nit...

V románu vystupuje několik stěžejních postav, na něž se v další linii vztahově váží ty vedlejší, hlavní hrdina neexistuje. Autorka opět jako ve své první próze volí osvědčenou metodu střídavého vyprávění, kdy dává postupně slovo jednotlivým hrdinům. Jednotný rámec pak vytvářejí promluvy dvou téměř mýtických postav - Toho, který tetuje, a hada Harého. A je to právě mytologická, bájná rovina, v níž se Pilátové daří nejlépe, méně silná je v dialozích, především ve slangové rovině.

Jednotlivé příběhy se navzájem prolínají, přetínají, scházejí a rozcházejí, všechny však vedou k Hadímu institutu, jehož chorobně ambiciózní zakladatel Michael Vidal zkoumá hadí jedy. Dobrodružnost děje podtrhují latinskoamerické rekvizity typu narkomafií, slumů, hor, pouští, pralesů a džunglí. Mužské i ženské postavy vzbuzují zvědavost, jsou čtenářsky přitažlivé, na atraktivnosti jim zajisté přidává i smíšená krev – pro Latinskou Ameriku nic neobvyklého. Svět však není u Pilátové černobílý. Nelítostný vědec Vidal má i své dobré lidské stránky, zatímco kladné postavy jako Otto, Yan či Hugo občas ukážou i stinnou podobu. Čistou, lidsky krásnou dvojici představují míšenci Pták a Pajita. Had, biblický symbol hříchu, je tady nositelem dobra, bojovníkem proti zlu, ochráncem života, zastáncem lásky. Zatímco tatér pouze pozoruje, komentuje, vypráví, had Haré, ač jeho hlas v knize zaznívá jen párkrát, jedná. Zjevuje se ve snech postav, vstupuje jim do podvědomí, vznáší se v refrénu hadí písně, zaklínadlech o hadovi v kořenech. Napovídá člověku, jak kořeny rozplést, dopátrat se dobra nalezením pravdy o sobě samém. Tady se dostává ke slovu i tatérova „nejmilejší kniha“ – sbírka slovanských pohádek. Dalším propojením latinskoameriského dějiště se slovanským světem je návštěva Polska, kde se Hugo svých rodových kořenů dobírá, a tím se i osvobozuje. V próze jde hodně také o lásku, o její hledání a nacházení, i to však vede přes bolestné sebeuvědomění, ať už se jedná o naplnění vztahu panensky průzračné dvojice Pajity a Ptáka či opětovné setkání a vzájemné znovunalezení homosexuálů Huga a Yana nebo poměr obdarování a přijímání Puly a Huga.

Epickou šíří bohatého, plnokrevného vyprávění a oslavou života v jeho radosti i bolesti připomíná Má nejmilejší kniha Želary Květy Legátové. Markéta Pilátová tak přináší na poli současné české literatury další důkaz o tom, že silný příběh je nadčasový a stále aktuální.