V knize Velký úklid se Markéta Pilátová jako autorka knih pro děti poněkud odcizila pohádkovému světu rebelských víl, papírových skřítků a exotiky s japonskou holčičkou Kiko žijící v Čechách, jenž svědčil jejímu naturelu. Nyní nabízí spíše realistický, k expresivitě inklinující příběh nepořádné holčičky Marušky z rozvrácené rodiny, přičemž veškerá fantazie a kreativita se soustředí v pletichaření bývalé učitelky, Maruščiny sousedky paní Krátké. Zejména její složitě vykonstruované pikle nabourávají hrozící suchopárnost příběhu věnovanému uklízení.

Kniha začíná vyhrocenou scénou, ve které pořádkumilovná maminka vyhodí své nepořádné dceři Marušce neuklizené hračky z okna a přinutí ji naházet je do popelnice. To je impuls pro sousedku Krátkou, která se jako deus ex machina rozhodne zasáhnout do příběhu o úzkostné matce, posedlé čistotou, a otci, svobodomyslném vlasatém bubeníkovi metalové kapely, mezi nimiž vlaje nešťastná Maruška. S jistým odstupem a dávkou imaginace by se dala sousedka považovat za novodobou dobrou vílu kmotřičku, která zasahuje ve prospěch hlavní hrdinky a její rodiny. Ti tvoří figurky na šachovnici, s nimiž sousedka intrikánka rozehrává poněkud komplikovanou partii, do které zapojí také svou bývalou spolužačku, toho času vědmu Esmeraldu, věštící na pouti, a jejího vzdáleného bratrance žijícího v Jižní Americe. Exotický prvek, který Pilátová vědomě vplétá do svých příběhů, je tentokrát poněkud krkolomným způsobem přítomen alespoň lokací.

Jak vidno, postavy jsou velmi stereotypní, od všetečné sousedky, mudrlantky, která ráda sleduje dění pomocí kukátka v domovních dveřích nebo hrnku přiloženého ke stěně a která má mile zakrámovaný byt, přes ženu pracující na vysokém řídicím postu, která škudlí každou korunu, nemá čas na dceru a krmí ji polotovary, aby si nezašpinila kuchyň, až po hravého nepořádného otce, co si rád popije a utrácí, k tomu jako správný metalista chodí pořád v černém. Škatulky se ukazují v jednom ohledu funkční – postavy jsou nuceny ze svých rolí částečně vystoupit, aby došlo ke vztahové harmonii. Matka se na chvíli stává zmatenou ženou, jež nemá situaci pod kontrolou: to když si vezme konečně dovolenou, Marušku nechá u paní Krátké a vyrazí do vysněného Ria, kde jí ukradnou batoh. Z táty metalisty se stává hrdina v pruhovaném triku a s ostříhanými vlasy, který přemůže domnělého zloděje. Paní Krátká si naopak své stereotypní chování ponechává. Snad chce autorka její postavou sdělit, že vměšovat se do cizích životů může být i ku prospěchu. Jednání paní Krátké zmírňuje i fakt, že byla krátce učitelkou Maruščina tatínka a on si k ní později jako k sousedce chodil pro rady. A taky paradoxní ubezpečování, že se nerada plete lidem do života.

Příběh ale vyznívá strojeně a občas to vypadá, že se do děje zapletla i samotná autorka. Maruška se na dvou místech v knize zaobírá v podstatě stejným problémem. Na straně 42 se po telefonním hovoru se svým otcem ptá paní Krátké: „Proč jste tatínkovi říkala, že se má odstěhovat?“ a na straně 69 se táže otce znova: „Tati, a proč jsi od nás vlastně tenkrát odešel?“ Následně se nanovo diví odpovědi, že mu to doporučila paní Krátká. Je možné, že má tato dualita zdůraznit, že Maruška není schopna pochopit složitost situace a srovnat si fakta, která již zná. Každopádně je z toho ale ve výsledku zmatený i čtenář. Ten si také kvůli jisté loutkovitosti postav i dějové přemrštěnosti (a rovněž nápadné jazykové expresivitě, zejména v první kapitole, kdy z úst vynervované matky padají slova jako binec, čurbes, brloh či špindíro špinavá) hůře hledá postavu, ke které by si mohl vybudovat vřelejší vztah.

Expresivně působí i barevné ilustrace Olleho Trottestama, šestnáctiletého švédského chlapce s poruchou autistického spektra. Díky přátelům se seznámil s tvorbou Markéty Pilátové, zaslal jí pár obrázků na ukázku a ona mu umožnila ilustrovat knihu Velký úklid. Text chlapci překládala jeho česká maminka a on jím inspirován kreslil. Souvislost mezi autismem a smyslem pro pořádek, jež se přímo nabízí, samotný příběh nijak reflektuje, zato ilustrace vypadají uklizeně – jednoduchá kresba je velmi pečlivá s jasnými hranicemi, které uzavírají do celků i jednotlivé odstíny barev. Autor dbal na detaily, a i když je na obrázcích znázorněn nepořádek, působí uspořádaně. Postavičky s výraznou mimikou jsou jako z gumy, přičemž obličeje mají i věci.

Grimasami vdechl Olle Trottestam věcem život a výtvarně tak vyjádřil myšlenky obsažené v textu: každá věc v sobě totiž obsahuje příběh a ten v nás vyvolává emoce. Filozofii uklízení učí nepořádnou Marušku a vlastně i čtenáře praktická paní Krátká. Je třeba vytřídit věci, ke kterým nemáte žádný vztah nebo je s nimi spojena nějaká negativní zkušenost. Maruška proto vyhodí gumičku, kterou dostala od zrádkyně Katky, naopak se snaží oživit červené plnicí pero od tatínka. Přístup k uklízení zároveň odkazuje na povahu rodičů a v případě Marušky na zmatek, daný rodinnou situací. Pilátová zdařile vychází z premisy„ukliď si okolo sebe a uklidíš si i v duši“.

Nepopulární téma uklízení tak autorka pojala ze zajímavého psychologického úhlu, ale při komponování vlastního příběhu jakoby příliš tlačila na pilu. Místy text působí zmateně, dějové zvraty se jeví násilně vykonstruované a postavy příliš účelové. Zároveň je zřejmé, že Velký úklid inklinuje k nekorektnosti: stařenka se ráda hrabe v popelnicích a lest je hlavní dějovou zápletkou. S touto neobvyklostí se ovšem budou prát možná jen dospělí. A jestli budeme, jak se říká, za suchara, nebo překonáme obraz vlezlé sousedky a přikloníme se k jiné, dětštější verzi, že je paní Krátká moderní podoba kouzelné babičky, která zvládne kouzlit bez kouzel, není pro text jako takový podstatné.