Ve svém nejnovějším románu se Dvořáková opět vrací tam, kde to velmi dobře zná: na vesnici a malé město, do doby, ve které ona sama vyrůstala. Jak obtížné může být vykročit ze stínu sebe sama a své rodiny, o tom se dvě sestry-pláňata musí přesvědčit vlastním životem.
HC
Hana Chrástová
Po třech letech od knižního debutu Praskliny (2020) vychází Kláře Vlasákové druhá samostatná prozaická kniha, nazvaná lakonicky Těla. Autorka se tu téměř doslovně snesla na zem – osou, kolem které se otáčí děj celé knihy, už není záhadný vznášející se kulovitý útvar neznámého původu, ale lidské tělo z masa a kostí.
Co uděláte, když se dopustíte něčeho nepěkného, nebo dokonce zlého? Zakopete to v sobě hodně hluboko? Jenže ono se to jednou vrátí a červ živený výčitkami svědomí opět o kus povyroste.
Další kniha o válce, chtělo by se říct po prvním nahlédnutí do tohoto obsáhlého románu. Je tomu tak i není: Rozpůlený dům nabízí poutavý vhled do života lidí v krkonošské vesnici první poloviny 20. století. Spíše než bolestné hledání stanoviska k česko-německým vztahům však nabízí čtivý úvod do jejich peripetií.
Vystačí si člověk sám se sebou, nebo potřebuje ke svému bytí další spřízněnou duši? A když už člověku nic jiného nezbývá, dokáže mu zachránit život přátelství? Román Ewalda Arenze Staré odrůdy se snaží na tyto otázky najít odpovědi, ve svém hledání se ale vydává snad až příliš snadnou cestou.
