Učím v Brazílii děti česky a letos jsem jim, v rámci osmičkových výročí, vyprávěla o vzniku Československa a o chrabrých legionářích. Brazilské děti zíraly na historická videa s vousatými, zaprášenými muži v beranicích, kreslily mapy jejich návratu a celé to braly, asi jako když tady já poslouchám nějaké indiánské legendy s pěkně zašmodrchanou, exotickou zápletkou. Pak jsme skládali ony legionářské obálko-dopisy, učili se slovíčka jako pošta, obálka, dopis, známka, adresa…, a protože se blížil Den matek, děti chtěly napsat mámám. Jenže v tom byl ten háček.

Spíš několik velkých háků. Jednak mámám… Maria Eduarda oznámila, že její máma je její babička. Pak se vysvětlilo, že žije u prarodičů. Ale čtyřletý brácha Nando, kterého měla na hodině s sebou, prý žije s mámou. „A s tátou, ne?“ „Ne, s tátou ne, toho bráchova tátu zastřelil bratranec, osm kulek…“ upřesnila holčička věcně. No a máma teď žije s jedním strejdou. Takže se bude psát mamince-babičce.

Další chlapeček prohlásil, že žádnou mámu nemá. Neodvážila jsem se zeptat, co se stalo, ale prý má tetu, tak napíše jí. A nakonec jedna holčička zatoužila napsat nevlastní sestře do São Paula, kterou prý nikdy neviděla, ale její tatínek její maminku opustil a vzal si maminku té nevlastní sestry. A už je to docela dlouho a ona by nevlastní sestru hrozně ráda poznala. Určitě by se prý měly rády. Víc jsem se raději dozvídat nechtěla a řekla jsem, že zkrátka mohou napsat dopis, jaké mámě chtějí.

Další zádrhel ale nastal, když měly děti napsat adresu. Ani jedno desetileté dítě ji totiž neznalo. Musely to zjistit do příštího týdne. Pak jsem názorně ukazovala, co je to poštovní známka – protože děti nevěděly, k čemu asi taková známka může být. A když jsem je ujistila, že kdysi žili, nebo ještě možná žijí, lidé, kteří takové věci jako známky sbírají, nemohly tomu uvěřit.

Nakonec jsme tyhle technické podružnosti vyřešili a začaly se psát dopisy. „Ahoj mami, zdravím z hodiny češtiny. Česky se mamãe řekne maminka. Miluju Tě. Tvůj Luíz.“ Děti si daly záležet. Dopisy vyzdobily srdíčky a květinami a vyrazili jsme na poštu. Tam každé dítě důležitě podalo svůj dopis na přepážce a dozvědělo se, kdy asi tak dorazí. Představila jsem si, jak jejich mámo-babičky, mámy, tety a nevlastní sestry tohle psaní otevírají a co si asi tak budou myslet. A zůstane v mých žácích onen slastný pocit, že jste na někoho mysleli a že vám stál za to, abyste mu to napsali pomocí téhle prehistorické, analogové vymoženosti, jako je dopis?

Když jsme z pošty odcházeli, zodpověděl mi tuhle otázku kluk Alfredo. Prý bude posílat legionářský dopis mámě každý rok.