… to u dlouholetého spolupracovníka iLiteratury opravdu nehrozí, a už vůbec ne proto, že bych si mezi tím množstvím knih, které ze své pozice literárního recenzenta každoročně přečtu, nedokázal vybrat, případně že bych z důvodu nějaké duševní poruchy četl výlučně knihy, které se mi nelíbí. A právě v tom zmíněném „množství knih, které ze své pozice literárního recenzenta každoročně přečtu“, je zakopaný pes. Knih, které vycházejí a stojí za recenzování, je totiž i přes dopady pandemie stále mnoho, což je jistě na jednu stranu dobře, na druhou stranu si z času, který člověk může čtení knih věnovat, ukrajují výrazný podíl. Přitom ještě před několika lety, když se v tomto smyslu vyjádřil Tomáš Fojtík v diskusním setkání knižních blogerů na Světě knihy, jsem si říkal, že určitě přehání, aby posluchače pobavil. Dnes mu dávám za pravdu.

Naštěstí na tom ještě nejsem tak špatně jako jeden kolega, působící mimo jiné jako překladatel a na hlavní pracovní poměr zaměstnaný na odboru kultury jednoho velvyslanectví, který se (snad trochu v nadsázce) vyjádřil: „Já už čtu jenom za peníze.“ Mně se stále daří vyhradit si chvíle, kdy čtu čistě pro radost. I tak se ale obvykle jedná o knihy, které jsem ještě neměl možnost číst, protože i ty se mi doma – k nelibosti manželky – kupí. Že bych měl čas se vrátit ke knihám, které mě kdysi zaujaly, o tom si mohu nechat – a zjevně nejen já – jen zdát.

Není smyslem této glosy naříkat nebo se snažit vyvolat soucit (případně pocit viny). Být literárním recenzentem a zatoužit mít čas číst některé knihy „jen tak“, a to dokonce opakovaně, je jistě snáze řešitelný problém, než když kněz vázaný celibátem zatouží po vlastních dětech. Jde o vlastní, dobrovolné rozhodnutí, které s sebou přináší i spoustu pozitivních věcí – člověku se tak dostanou do ruky i knihy, ke kterým by si jinak cestu našel jen stěží, občas se naskytne příležitost uskutečnit rozhovor s autorem recenzované knihy a zeptat se ho na všechno, co mě při četbě zaujalo nebo mi nebylo jasné, a své kouzlo má i okamžik, když mám při pohledu do knihkupecké výlohy dojem, jako by mi někdo přeskládal domácí knihovnu…

Narazíte-li tedy při nějaké společenské příležitosti na recenzenta, redaktora, překladatele, zkuste otázku zmíněnou v úvodu, jeden z ice-breakerů, pomáhajících překonat trapné chvilky mlčení, lehce obměnit: zeptejte se například na oblíbeného autora nebo na knihu, která daného člověka v poslední době zaujala. Jistě se i tak dozvíte ledacos zajímavého a přitom nikoho neuvedete do rozpaků.