Zdolávaný kopec je v tomto případě báseň The Hill We Climb, kterou na inauguraci nového amerického prezidenta Bidena přednesla mladá černošská básnířka Amanda Gorman. Práva na nizozemský překlad získalo nakladatelství Meulenhoff a začátkem týdne se pochlubila mladá nizozemská laureátka prestižní Booker Prize, spisovatelka a básnířka Marieke Lucas Rijneveld (o její genderové nebinárnosti i o své volbě používat v češtině v souvislosti s ní ženský rod jsem psala už dřív), že nizozemský překlad jak této básně, tak i první básnické sbírky Amandy Gorman svěřil nakladatel jí.

Na sociálních médiích to údajně vyvolalo rozruch. No ovšem, pomyslela si má překladatelská dušička, Rijneveld přece není překladatelka, navíc se netají tím, že je v angličtině slabá: nejenže přiznala, že si nedokázala přečíst anglický překlad svého ověnčeného románu, ale při rozhovorech kolem udílení ceny odpovídala v nizozemštině a také složitější otázky si musela nechat tlumočit (zatímco každý průměrný Nizozemec – nejen spisovatel – se v takové situaci bez zábran už nějak tou angličtinou prošišlá, a to i za cenu toho, že vyvolá u rodilých mluvčích úsměv na tváři, imitace holandského přízvuku je totiž oblíbené britské kabaretní číslo). Nicméně zároveň jsem vycházela z toho, že zavedené literární nakladatelství jistě ví, co je podstročník, takže jazykový hendikep básnířky snadno překoná s pomocí zkušeného překladatele. Jenže chyba lávky! Problém nebyl ani tak v nedostatečné jazykové vybavenosti a překladatelské profesionalitě, nýbrž v tom, že Rijneveld není černoška.

Než spustíme satirické variace na téma: smí Češka vůbec překládat Holanďana / Vláma, navíc o generaci staršího / mladšího, případně smí gój překládat autora židovského původu atd. atp., poznamenejme, že kritici se podivovali nad tím, proč nakladatel neoslovil „afro-nizozemského básníka či ,spoken word artist‘, jako je Babs Gons nebo Lisette Ma Neza“. Je fakt, že – kromě odlišné barvy kůže a genderu – Rijneveld na rozdíl od jmenovaných básnířek nemá zkušenost s žánrem slam poetry. Ale je to nezbytné? K básníkům označovaným jako „spoken word artist“ patří například i Allen Ginsberg. Jeho Kvílení přeložil Jan Zábrana – zkušenost s veřejnou deklamací v beatnickém stylu k tomu, pokud vím, nepotřeboval.

Nakladatelství Meulenhoff svou volbu Marieke Lucase Rijneveld obhajovalo tím, že americký nakladatel požadoval někoho „s velmi osobní spřízněností s tvorbou Gormanové, také co se týče stylu a tónu“. Meulenhoff vidí styčné body mezi oběma mladými básnířkami v jejich časném mezinárodním úspěchu a v tom, že se „ani jedna z nich nebojí vyjádřit. Rijneveld nastoluje téma genderové rovnosti či mentální odolnosti a bojuje za inkluzivní společnost“. S výběrem překladatelky autorka ústy svého nakladatele souhlasila a neodstoupila od toho ani pod dojmem diskuse, která se v Nizozemsku rozpoutala. Její postoj je koneckonců v souladu s básní, v níž sní o vytvoření „země zasvěcené všem kulturám, barvám, charakterům a / lidským osudům“ (To compose a country committed to all cultures, colors, characters and / conditions of man).

Meulenhoff také kritiky ujistil, že překlad předem zhodnotí tzv. sensivity readers. To je nový jev posledních let: speciální lektoři, které nakladatelé zapojují, aby „uchránili spisovatele před chybami ve vztahu k menšinám nebo dalším opomíjeným skupinám. Děje se to zejména v dětských knížkách. Když například píše bílý autor o černošském světě, může ho černý lektor upozornit na zraňující jazyk, stereotypní přístup či jinak nesprávný popis“, čtu s úžasem v článku Wilfreda Takkena „Nakladatel obhajuje Marieke Lucase Rijneveld jako překladatele“ v deníku NRC Handelsblad (26. 2. 2021). Patřím totiž zřejmě ke skupině, kterou zmiňuje Takken v další větě: „Že Meulenhoff používá sensivity readers, vedlo rovněž ke kritice ze strany zase jiné skupiny na twitteru, která to vnímá jako pokus o cenzuru.“

Jsou tedy nizozemští černí aktivisté v tomto případě papežštější než americká autorka? Nejspíš ano. Marieke Lucas Rijneveld po necelém týdnu oznámila, že ji pobouřené reakce vylekaly, a tak se překladu vzdává. Kdo báseň a sbírku přeloží (plánované datum vydání bylo 30. března respektive srpen 2021), zatím není známo. Reakce „aktivistky, novinářky a kurátorky zaměřené na inkluzivní atmosféru v módě, médiích, umění a kultuře“ Janice Deul na tuto zprávu je však výmluvná: „Je to fantastický krok, ale je trochu škoda, že trvalo tak dlouho, než si uvědomila, že není na ní, aby vykonala tuhle práci.“ Jinými slovy: příště tě něco takového vůbec nesmí napadnout.

Ujasnila jsem si touhle glosou, co si o tom všem tedy nakonec myslím? Přikláním se ke komentáři Steva Akkermana (Trouw, 26. 2. 2021). „Já chápu, že spoken word artists to vnímají jako přehlížení, zvlášť když jsou černí a jsou ženy, ale byla by příšerná nuda, kdybychom v literatuře vytvořili výhradní práva. Amanda Gorman se sama rozhodla pro Rijneveld – sice na doporučení nakladatelství Meulenhoff, ale na tom nesejde. Je opovážlivé, když se ji ostatní snaží nacpat do kadlubu novodobého etnického štěpení společnosti. Jestli je to nutné, ať si to dělají mimo literaturu.“ A dodala bych k tomu: kdyby nakladatel překlad zadal profesionálnímu překladateli, o jehož barvě pleti nebo genderu zpravidla není nic známo, obešlo by se to zřejmě bez rozruchu.