Od té doby vzniklo množství dalších her i knih včetně těch, co jsou na Amazonu falešně pod jmény renomovaných autorů a jejichž stahování z oběhu je dost možná pomalejší než tempo, kterým jich na webu přibývá. Nechci se však rozhořčovat nad padělky, ale spíš si představovat nové možnosti tvůrčí práce.

Když jsem chodila na střední, dost času jsem trávila přemýšlením nad tím, jestli „už to dělají“. Šlo o mé spolužačstvo a sex. Teď jde o autorstvo a jeho obcování s UI. Mezi padělkem a dílem napsaným umělou inteligencí je totiž šedá zóna tvorby, kterou UI sice „negeneruje“, ale různými způsoby pomáhá uskutečnit. Chatbota je možné se zeptat na nápady týkající se určitého tématu, konzultovat s ním strukturu textu či si text rovnou nechat umělou inteligencí napsat na základě parametrů, které si zvolíte. Text, který na základě těchto pokynů UI vygeneruje, nejspíš nebude hotovým textem, apodnětným materiálem pro začátek však být může zcela jistě. Tento text je pak možné nechat UI následně upravovat na základě dalších pokynů. Zásadní pro tento typ práce je způsob formulování vašich příkazů, artikulace otázek, na které UI reaguje. V jistém podcastu o technologiích, jehož jméno jsem bohužel zapomněla, kdosi řekl, že tvoření bude nahrazeno dovedností artikulovat co nejpřesněji svůj dotaz tak, aby výsledek odpovídal záměru.

Možná vás debata kolem UI v literatuře ve smyslu invaze dokonalých a uměle generovaných textů jako tzv. „problém“ nechává klidnými, protože to, co v umění hledáte, je osobní výpověď, kterou uměle generovaný text nikdy nemůže nahradit. V otázce „polotovarů“, tzn. textového materiálu generovaného UI, s nímž autor či autorka dále tvůrčím způsobem pracuje, však takový postoj jasné vodítko nenabízí. Odpověď, kdo za textem, který pracuje s umělým polotvarem „nese zodpovědnost“, je sice zřejmější, než v případě plně automatického auta – je to jeho autor/ka. Ale otázka, co se stane s literaturou fúzující s UI je dost možná ještě komplexnější neznámou než podoba plně automatizovaného silničního provozu. I proto, že v literatuře na rozdíl od silničního provozu nejde primárně o výsledek a právní stánku věci, ale mnohem významněji než za volantem i o prožívání samotného (autorského) procesu.

Textový polotvar UI má potenciál usnadnit autorskou práci bez ohledu na svou pitomost, a dokonce i díky ní, protože právě jistá surreálnost textových úletů nedokonalé UI se může v uměleckém textu skvěle uplatnit.

Spíše než z porušení nějakého předem daného uměleckého principu mám z UI strach jako z něčeho, co povede k (mé) intelektuální pohodlnosti. Mám za to, že artikulování pokynů pro UI doplněné tvůrčí prací s uměle generovaným textovým polotovarem není rovnocenné s tvorbou uměleckého textu tak, jak ji známe.

Kamarádka, která pracuje v marketingu, mi nedávno vyprávěla o tom, jak zadala UI vymyslet jméno nového farmaceutického produktu – a jí zadaný a vygenerovaný UI nakonec vyhrál i celofiremní hlasování jejího nic nevědoucího týmu. Po této zkušenosti, jak přiznala, už si bude těžko kdy příště lámat hlavu vymýšlením názvů produktů. A rovněž přiznala, že jakkoli její název zvítězil nad těmi ostatních kolegů, pocit zadostiučinění určitě nebyl takový, jako kdyby na něj přišla sama.

Upřímně, až budu psát v nejbližší době něco jako motivační dopis či text pro grantové účely, zmocní se mě svod nechat si pomoci UI. Silný jako chuť na cigáro. Pokud, tak prolomení obrany proti UI přijde odtud – outsourcingem textů neumělecké povahy. A to další je jen otázkou času, dodal by možná někdo a nejspíš i chatbot UI, protože je to v logice věci. Já nevím.

Možná mi jakákoli rezistence bude za čas připadat k smíchu a mnohým je onen strach z ústupu z autorských pozic a z lenivění nejspíš k smíchu už teď: autorům a autorkám, kteří to „už dělají“ a nic jejich pocitu ze sebe samých se nepodobá selhání.