Poslední dobou a posledním časem v televizi i rozhlase mnohá politička a mnohý politik, každá moderátorka a každý moderátor už zcela přirozeně oslovuje své posluchačky a posluchače, hosty a hostky velice pečlivě, aby někdo nezůstal stranou. Ve Francii (pardon: v zemi francouzské a v kraji francouzském) se teď horkým tématem stalo zájmeno „iel“ (tvar, který je amalgámem zájmen „il“ a „elle“, tedy „on“ a „ona“). Některé a někteří mluvčí ho užívají pro označení nebinárních osob, může ale sloužit i v případě, že se mluví o jisté osobě a není jasné, jakého je rodu (nemusí jít jen o nevůli rod označit, ale také o případy, kdy je třeba zahrnout možnost, že jde o ženu nebo muže, aniž by se užitím výrazu jedno řešení podsouvalo). V těchto dnech neologismus „iel“ zařadil do svého reportoáru tradiční slovník Le Robert. Jenže ouha, i ten má tvary: „iels“ (plurál tvořený analogicky jako pro mužský rod)... a ovšem rovnou i „ielle“ a „ielles“ (na první pohled usouvztažnitelný s rodem ženským). A jsme, kde jsme byly a byli. Tedy Francouzky a Francouzi jsou, kde byly*i.

Tahle věc samozřejmě neleží jen v hlavách francouzských, podobné zapeklitosti se řeší též u nás. A mně se pořád vrací ta otázka, kdo je tu upjatě korektní, a kdo zase zatvrzele zpátečnický. Zatím se řadím k těm druhým, budu tedy zde níže psát postaru a s klidem v rodě mužském – aby to lépe odsýpalo. Potřebuji se totiž dostat ještě k tomu, kdo je přehnaně citlivý.

O „sensitivity readers“ se zmiňovala už jedna naše zářijová glosa. Podle zpráv z francouzského edičního zákulisí, jimž se ve dvou podrobných článcích věnoval profesní týdeník francouzských nakladatelů Livres Hebdo, začíná být zcela běžnou praxí, že buď už přímo autor sám, nebo posléze nakladatel jako jeho zástupce zadává text k přečtení někomu z okruhu těchto velmi citlivých lektorek (ano, bývají to především ženy) či lektorů označovaných anglickými přízvisky „sensitivity readers“. Dohlížejí na to, aby v knize nezůstala pasáž nevhodně opomínající inkluzivní výrazy, nešetrně pracující s kulturním dědictvím nebo napsaná tak, že by se někoho mohla nepříjemně dotknout. Podle těchto nových odborníků je třeba dbát na to, aby (cituji) „kavkazská spisovatelka nezačala vyprávět příběh potomka otroků“. Už před dvěma lety popsal účelnost podobného lektorátu Julien Suaudeau ve svém blogu. Vysvětluje, že v USA nikoho neudivuje, že se autor románu chce pojistit, aby nešlápl do... porcelánu, podobně jak už dávno činí tvůrci hollywoodských filmů. Nejde prý o žádný kulturní teror nebo zbytečnou cenzuru, jen šikovný způsob, jak se vyhnout problémům. Zvyk krýt si záda má naopak pomáhat, aby to, co chce kniha sdělit, nebylo zbytečně rušeno nějakým parazitickým šumem. Suaudeau upozorňuje na to, že problematika, která se na téma ohleduplnosti a předjímání možného ublížení nabalila, svádí k mnoha absurdním výkladům (smí muž ve svém díle použít jako vypravěčku ženu? je možné, aby se dospělý autor vciťoval do dětského hrdiny? jak může běloška psát o životě černošky? lze popsat strasti arachnofobika, když poruchou netrpíme sami?). Může také vyvolávat další úskalí, třeba zpochybňování obsahu termínu „realismus“ nebo zavržení dialogu jako prostředku výstavby textu... A nakonec se vrací (v dějinách literatury nijak nová) otázka, jak je to s „pravdivostí“ literárního díla. Může čtení nebo sledování filmu někomu ublížit? Suaudeau není jediný, koho napadá, že snaha předjímat situace, které by mohly příliš citlivým čtenářům divákům vadit, snadno povede k tomu, že umění bude tak konformní, že nikoho neosloví.

Loni se tématu citlivých předčtenářů věnovali v kulturním týdeníku Les Inrockuptibles a při té příležitosti sebrali celou řadu názorných příkladů, kdy si autoři a nakladatelé pochvalovali, jak to jednotlivým edičním projektům pomohlo. Ukázalo se, že záběr kontrolního čtení je obrovský, tak například: když bílý muž píše o rasismu a nadřazenosti bílé rasy, je dobré dát text k přehlédnutí oku jiné barvy; dětské knížky mohou po tomto připomínkovacím řízení získat autentičtější vyznění a zbavit se nepotřebných stereotypů; nejmenovaná autorka detektivky údajně uvítala upozornění lektorky, že v popisu psa, který přišel o nohu, nemůže používat označení „zmrzačený“ nebo „znetvořený“, protože by se tak mohla nechtěně dotknout čtenáře*ky s hendikepem; malé nakladatelství Monstrograph takovou odbornou poradu ochotně využilo, než přistoupilo k vydání eseje autorky Pauline Harmange nazvané Moi les hommes, je les déteste (Já teda muže nesnáším) nebo knížečky od herečky Lou Sarabadzic Poétique réjouissante du lubrifiant – tedy Potěšující poetika lubrifikantu, obracející se k osobám bez rozdílu věku, pohlaví a názorů. Zástupci*kyně sensitivity readers se hájí, že literární díla necenzurují, pouze vylepšují. Pečují o to, aby dílo „negativně nezasáhlo žádného čtenáře ani žádnou komunitu a aby se vyhnulo jakékoli polemické odezvě na sociálních sítích“. Hájí se tím, že žádné dílo nemůže stavět na diskriminační rétorice. A pokud z ní vychází, pak prý jistě nejde o kvalitní počin. Hranice toho, co je dobré a špatné, jsou zkrátka různé. Jeden z kritiků senzitivního posuzování knih ostatně namítl: jestlipak někdo radil Flaubertovi, když popisoval svět očima Emy?

V této souvislosti už nepřekvapí, že v Kanadě nedávno vyřadili z knihoven pět tisíc komiksových alb, v nichž vystupují světoznámí hrdinové Tintin, Asterix a Lucky Luke. S vlnou odporu k této literatuře se svezly dokonce vybrané knihy pro mládež od místních autorů. Třicet knih bylo obřadně spáleno na hranici, popel měl být posléze použit jako hnojivo k nově zasazenému stromu, aby se tak negativní energie obrátila v pozitivní. Zbylé svazky šly do stoupy. Za akcí s dobrým marketingem stála bojovnice za odkaz původního obyvatelstva Suzy Kies. Komiksy odsoudila, protože negativně prezentují ženskou sexualitu, nevhodně ukazují nahotu, užívají nepřijatelné jazykové prostředky, projevují neúctu ke kulturnímu odkazu, pokřivují výklad dějin. Jejich odkaz je tedy nulový a patří do koše.

Spřízněnou pozici „gender editor“ zavádějí i některá média. Dotyčný*á má dohlížet na vyrovnané zastoupení zástupců obou pohlaví, a to nejen v textech, ale i v prostředí, kde vznikají: je pochopitelné, že je třeba dohlédnout na to, aby o ženských tématech psaly jen autorky. Že nastal čas hlídat, jestli všechna vyjádření správně zahrnují jak muže, tak ženy (chce se mi namítnout: a co mladí a staří, introverti a extroverti, sportovci a inťoši, malí, tlustí, chlupatí, hodní, bezzubí, holohlaví, kozaté, prchlivci, vyjebávači, vztahovační, co psi, kočky, koně? a bouřky? větry a deště?). Zmíněné pracovnice ale mají údajně kontrolovat i to, zda při redakčních poradách muži neskáčou ženám do řeči a nechají je domluvit. Takhle to asi zní jako prkotina, ale všichni uznáme, že nemusí být. To se jen zase ztrácí ta podstata. Co že jsme to chtěly*i probírat?

Ještě ten feministický překlad. Noémie Grunenwald už dva roky překládá z angličtiny díla angažovaných autorek (Julia Serano, bell hooks, Dorothy Allison). Na podzim vydala knihu, v níž se zamýšlí nad úskalím své nové profese. Vysvětluje v ní například, jaký je rozdíl mezi překládáním feministických textů (tzn. textů s feministickou tematikou) a feministickým překladem: touto metodou lze totiž překládat jakýkoli text. Znamená to zaměřit se na to, aby v textu nepřevažovalo mužské hledisko. Tak třeba: musím každé „they“ převést jako „oni“, nebo proč užívat generické označení „příslušníci feministického hnutí“, když přes 90 % dané skupiny tvoří ženy? Nejde přitom jen o mechanické užívání dubletních tvarů (dělníci a dělnice), ale i o různé zobecňující (není vždy nutné mluvit o „předsedovi“, dá se zaměnit za „předsednictví“) nebo rodově nerozlišující výrazy, a v neposlední řadě i neologismy (ve francouzštině se vedle výše uvedeného „iel“ rozmáhá třeba i „celleux“ – novotvar zahrnující tvary pro „tyto“ a „tito“). Noémie Grunenwald se ale nezdá: leží jí na srdci, že je třeba rovněž myslet na to, aby se v důsledku těchto drobných změn neposunulo poselství výchozího textu.

Překladatelka má podle svých slov výhodu, že nejprve prostě překládala texty s feministickou tematikou, a teprve posléze se stala tou, která „překládá feministicky“. Na otázku, zda je nutné být feminista*ka, když člověk chce tuto metodu používat, odpovídá: „Překládat feministickou knihu mohou překládat překladatelé a překladatelky, kteří nejsou feministé či feministky. Ale proč nevyužít služeb feministických překladatelek, když je máme k dispozici?“ A sahá k dnes již slavnému příkladu překladu básně Amandy Gorman. Říká, že není důvod zadat tuto práci bílé osobě, která ji sice nejspíš přeloží dobře, ale má dost práce i tak. Není tedy lepší přidělit takovou zakázku osobě z minoritní skupiny, která by podobnou smlouvu jinak těžko dostala? Svěřit ten úkol černé překladatelce, jíž je tato poezie blízká, zná její kontext a zná zkušenost autorky, tím pádem bude schopna předat politické pozadí díla, a tím pádem vytvoří lepší překlad. Má to ostatně i symbolické a ekonomické pozadí. Překladatel*ka Amandy Gorman se dostane na výsluní. Je tedy namístě zakázku nabídnout někomu, komu to pomůže na cestě ke zviditelnění. Hodí se ovšem pohlídat též další okolnosti. Nelze vyzdvihovat skutečnost, že se o překlad postarala černá žena, pokud by nebyla také náležitě finančně odměněna. (V tomto místě už se zdá komentář značně předpojatý: není jasné, jak Grunenwald došla k tomu, že právě černošská překladatelka by měla mít na trhu překladatelské práce takto nerovné a vysloveně ponižující podmínky.)

A už jen krátce, k té podstatě. V nominacích na francouzské literární ceny se letos – jako obvykle – objevily romány povrchnější, hlubší i zcela závažné. Jejich autoři vyprávějí o válkách, chudobě, násilí, o vyčleňování a utiskování nevinných, o incestu, o lhaní a podvodech, překrucování reality i dějinných událostí. Jistě, i každá maličkost se může stát velkým zlem. Ve světle všech těch příběhů se nicméně ta dnešní upjatá snaha neublížit někomu tím, že použiju generické označení, zdá jako zbytečně malicherná. Alespoň mně, která se neurazím, když budu označena jako autor této glosy.