Film Tre nøtter til Askepott (2021), tedy norský remake slavných československo-německých Tří oříšků pro Popelku (1973) vyvolal v tuzemských médiích emoce, ještě než vstoupil na plátna kin. Důvody byly hned dva. V jedné scéně se totiž políbí dva muži, a navíc se objevily spekulace, že existují dvě verze snímku – v té mezinárodní měl být údajně polibek vymazán, což norský výrobce ovšem následně popřel.

V Norsku bylo pozdvižení okolo naší Popelky více, ale nijak nesouviselo s polibkem, jenž ve skandinávské společnosti proslulé rovnoprávností už nikoho nepřekvapí. Mnohem větší diskusi vyvolala otázka, proč remake vůbec vzniká, když „jejich“ starou Popelku všichni milují. Tři oříšky pro Popelku se v Norsku poprvé odvysílaly v lednu 1975 jako klasická pohádka pro děti. Až v průběhu osmdesátých let se etablovaly jako vánoční pohádka a od roku 1996 se staly neodmyslitelnou součástí štědrodenní dopolední televizní nabídky, tedy části svátečního dne, kdy jsou všichni doma a dokončují přípravy u zapnuté televize. To se ukázalo jako ideální načasování, jež podpořilo oblibu snímku. Když veřejnoprávní televize NRK chtěla změnit vysílací čas, zvedla se vlna odporu. Každoročně Popelku sleduje okolo sedmi set tisíc diváků, což je na poměry pětimilionové země opravdu hodně.

V roce 2015 Norové s obavami (nutno dodat, že zbytečnými) přijali zprávu o digitalizaci pohádky, obávali se, že vezme příběhu vizuální nostalgii i charakteristický hlas, jímž je norská verze provázena. Ta se vyznačuje jednou specialitou, která pomohla k zdomácnění filmu v Norsku. Pohádka není nadabována klasickým způsobem, tedy několika různými hlasy, ale provází ho pouze jeden „voiceover“ oblíbeného herce Knuta Risana. Právě Knut Risan, jenž vystupuje v několika dalších pohádkách vysílaných každoročně během svátků, přispěl k tomu, že Tři oříšky pro Popelku jsou v Norsku vnímány jako vánoční rodinný film.

Zpátky ale k samotné Popelce, která je pro skandinávské publikum jako stvořená, a jedna z věcí, které přispěly k popularitě české filmové pohádky v Norsku, je nekonformní zobrazení hlavní hrdinky. Tato mladá dívka se nebojí obléknout mužské kalhoty, zacházet se zbraní, jezdit na koni. Je to žena, která ví, co chce, má silnou vůli odolávat nástrahám, a i když jí ke štěstí pomohou magické síly, základem je její odhodlanost a odvaha. Ona je strůjcem a hybatelem dění, zatímco princ spíše přijímá její výzvy.

Právě tento feministický aspekt je zmíněn pokaždé, když se v Norsku mluví o tom, proč si snímek našel své místo v tamní kultuře. Docentka trondheimské univerzity Sara Brinch, která se filmem zabývá a která přispěla i do české publikace Tři oříšky pro popelku (ed. Pavel Skopal, NFA 2016), vyzdvihuje fakt, že se pohádka poprvé v norské televizi objevila v tomtéž roce, jejž organizace OSN vyhlásila jako Mezinárodní rok žen a jímž započalo OSN oficiálně deklarované desetiletí věnované ženám a boji za jejich práva.

Popelka není odevzdaná chudá děvečka čekající na to, až ji někdo vysvobodí. Vysvobodí se sama. A jestli se u toho v pozadí políbí dva muži, Popelku to pobouří jistě ze všech nejméně. Která ze dvou Popelek nakonec v Norsku zvítězí, ukáže až čas.