Tadeáš Dohňanský:
V Polsku jsou spokojeni a mají jasno: loni Nobelovu cenu vyhrála Olga Tokarczuk a tu příští za Polsko rozhodně vyhraje Olga Tokarczuk. Protože nasza Pani Olga na to má, je tak univerzální jako literatura sama a vlastně i ten její román Běguni, možná příliš zatížený mimodějovou filozofičností, si to zaslouží. Koneckonců je také ověnčen Bookerovou cenou. Zlí jazykové dokonce tvrdí, že by autorka mohla příštího „Nobela“ získat v oboru fyziky – za řetězovou reakci rozporuplných zvuků, jaké se polskou (politickou) scénou po posledním udělení rozléhaly. Osobně bych si ale přál, aby konečně zabodoval básník Adam Zagajewski za své umělecky sofistikované, ale v účinku přitom všední literární dílo – čeká na ni už řadu let.

Barbora Grečnerová:
Norové každoročně vkládají největší naděje do spisovatele a dramatika Jona Fosseho, z něhož jeho málomluvný styl a dramatická zkratka udělaly nejhranějšího norského dramatika po Henriku Ibsenovi. Rozumějí mu nejen Evropané, ale i Japonci. Dalším opakujícím se sázkařským tipem je literární showman Karl Ove Knausgård, je ovšem otázka, jestli jeho styl není pro porotce Nobelovy ceny až příliš podbízivý a egocentrický. Z dalších Seveřanů se opakovaně v tipech objevuje islandský autor Jón Kalman Stefánsson.

Johana Horálková:
Podle Haruki Murakamiho (který to určitě nedostane) je většina spisovatelů přesvědčená, že to, „co dělám a píšu já, je prostě to nejlepší, a ostatní spisovatelé jsou, až na čestné výjimky, úplně mimo“. Nobelovu cenu by měl logicky dostat ten nejlepší, ale nikoho takového nelze objektivně zvolit, a tak Nobelův výbor postupuje podle zásady „na koho se nedostalo letos, na toho (nebo někoho podobného) se dostane příště“. Vzhledem k vítězům z předchozích ročníků se má za to, že cena poputuje mimo evropskou a anglicky mluvící oblast. Já osobně doufám, že se Nobelovy ceny někdy v blízkém budoucnu dočká Američanka Marilynne Robinsonová, jež ve svých románech přistupuje k americkým dějinám a identitě z pohledu středozápadní kultury a křesťanského kongregacionalismu. Robinsonová je stejným dílem romanopiskyně a esejistka, oblíbenkyně prezidenta Baracka Obamy a bývá označována za ženský protipól Cormaca McCarthyho.

Jitka Nešporová:
Loňský kontroverzní laureát Peter Handke vzal vítr z plachet všem, kdo tvrdí, že Nobelova cena je politikaření, a ne hold literatuře. Ať je to jakkoli, je nepravděpodobné, že letos převezme ocenění opět „bílý evropský muž v letech“, takže své šance zřejmě opět nepromění dva kandidáti z Německa, o nichž se v souvislosti s „Nobelem“ mluví už dlouhatánské roky: nebude to nejspíš ani třiadevadesátiletý romanopisec Martin Walser, proslulý svými antihrdiny, ani loni devadesátiletý Hans Magnus Enzensberger, autor výtečných provokativních básní, excelentních esejů, povídek, divadelních her i pohádek. Na kandidátské listině figuroval už v roce 1967, kdy získal cenu Georga Büchnera, nejprestižnější národní ocenění. Ani u nás naštěstí nejsou neznámí, do češtiny bylo přeloženo po osmi knihách od každého.

Kateřina Středová:
Asi nepřekvapí, že v ruskojazyčné oblasti je pro bookmakery hlavní kandidátkou Ljudmila Ulická. V zahraničí si už všimli nejen její tvorby (například v Británii jí byla udělena Man Bookerova cena, ve Francii pak nejdříve cena Simone de Beauvoir, později dokonce Řád čestné legie), ale i její kritiky putinovského Ruska, především anexe Krymu. Je ale možné, že by se porota mohla podobně jako v roce 2015, kdy cenu udělila rusky píšící Bělorusce Světlaně Alexijevičové, zaměřit spíše na představitele menších národů, jako je třeba Tatarka Guzel Jachina, jejíž román Zulejka otevírá oči uhranul čtenáře v mnoha zemích světa. Ať tak či onak, zdá se, že ženy teď hrají v rusky psané literatuře prim.

Jovanka Šotolová:
Ve Francii se každoročně objevují různé tipy, a když pak někdo skutečně vyhraje, bývá to velké překvapení. Posledními „výherci“ byli J.M.G. Le Clézio (2008) a Patrick Modiano (2014) – v obou případech se vedle pochvalných reakcí zvedla také mohutná vlna údivu ve stylu „proboha, proč zrovna on“? Ještě zajímavější ovšem je, jak na udělení ceny reagují naši nakladatelé. V případě Le Clézia se na českém knižním trhu neobjevil žádný nový titul, a nedošlo ani k reedici některého z šesti publikovaných dříve (poslední vyšel roku 2001). Modiano dopadl o trochu lépe, ze čtyř kdysi vydaných knih se po udělení ceny dvě dočkaly reedice, jedna kniha byla přeložena nově. Vraťme se ale k tipování: francouzská média opět očekávají, že by cena mohla putovat k Milanu Kunderovi. Mezi favority je dále zmiňována Maryse Condé, zlé žabí jazyky ale tvrdí, že ženy a navíc tmavé pleti u poroty příliš mnoho šancí nemívají. Dále se objevuje jméno Annie Ernaux, té kritici drží palce jako důstojné zástupkyni svébytné francouzské literární scény. Zatímco Ernaux mohli naši čtenáři poznat v (prozatím jediném) překladu už roku 1995, od Condé si česky žádnou knihu nepřečteme. A nejlepší nakonec: Nobelovku by prý mohl dostat Michel Houellebecq. Ten má u nás vděčné obecenstvo, zato ve Francii už si někteří z kritiků brousí pera, aby využili příležitosti znovu křičet „proboha, proč zrovna on“?