Před pár dny jsem poslouchala přednášku amerického historika Timothyho Snydera, který ve svém výstupu s železnou pravidelností opakoval slovo „normální“. Jak se formovala a fungovala Kyjevská Rus? Normálně! Jaké bylo obyvatelstvo Kyjevské Rusi a dalších státních i nestátních útvarů na Ukrajině? Normální! Jak že se ukrajinština vyvíjela? No, normálně! A co literatura? Věřte tomu nebo ne, ale normálně! V současné době ale na Ukrajině mluví také rusky, a někde jenom rusky nebo suržykem [mix ukrajinštiny a ruštiny – pozn. aut.]? I to je NORMÁLNÍ! Irové umějí irsky jen velice omezeně a běžně mluví irskou gaelštinou jen omezená část Irů (přestože všichni se irsky učí ve škole a bez maturity z irštiny se nedostanou na žádnou VŠ!). A ejhle, je to normální.

Ukrajina má mnoho potíží a problémů, ale má nás to pořád tak překvapovat? Máme si pořád hladit břich a uspávat se trapným srovnáním, že jsme na tom vlastně skvěle? Ukrajina je největší evropská země. Ukrajinci byli v minulosti a dodnes jsou – jak jsme toho dennodenně svědky – pod neuvěřitelným tlakem ruské, sovětské a již osm let retrosovětsko-ruské propagandy, dezinformací, rozvracení společnosti, neustálého ponižování. A to jak na úrovni státní, tak bohužel i mezilidské.

Ukrajinskou kulturu a literaturu dodnes svět vnímá jako odnož té skutečné, velké, světové ruské. Je téměř s podivem, že přes veškerý útlak, nátlak, vyhrožování, likvidace, genocidy a lingvocidy se ukrajinština jako NORMÁLNÍ jazyk zachovala. A ruská mesianistická idea nemůže ani chvíli v klidu spát, že se nepodařilo Ukrajinu zcela rusifikovat a udělat z ní tu pověstnou ruskou „mladší sestru“.

Ukrajinci totiž nejsou Rusové.

Jako ukrajinistka a překladatelka ukrajinské literatury do češtiny u nás neustále narážím na podceňování ukrajinské kultury a literatury zvlášť. Jako by se jí dělala jakási milost tím, že jednou za čas něco vydáme, no, aby se neřeklo, když ti Ukrajinci tak chtějí, no, ale nečekejte žádnou slávu, to jenom když dostaneme nějakou podporu, bez toho to nejde, a vy taky nečekejte, že za nějakou ukrajinštinu vás budeme nějak přeplácet, však sama chcete, aby to vyšlo, ne? Buď ty podmínky přijmete, nebo jděte k šípku. Ukrajinština je malý jazyk, to nikdo číst nebude…

Ukrajinci jsou v současné době největší českou menšinou. Ano, ne všichni čtou, a ne všichni umějí ukrajinsky, někteří ani rusky, mluví mixem obou jazyků, někteří začali používat ukrajinštinu až u nás. (Zajímavé je, že ruštinu ne – SIC!)

Ukrajinu ruský imperiální duch okupuje od doby, kdy se Kyjev stal součástí nejprve Moskevského státu, posléze Ruska, Sajůzu a dnes Rusko-sajůzu. To, co jakž takž zaznamenal běžný Čech v posledních osmi letech, byla jakási vzdálená okupace (kdepak, žádní separatisté, ale kriminálníci s Ruskem v zádech) nějakých divných malých území na východě Ukrajiny, která vlastně asi stejně nikdo nechce, no ne?

A pokud se soustřeďujeme na dnešní dny, konečně nám tak nějak z mlhy pomalilinku dochází, že Rusko je natolik zoufalé, že Ukrajinu otevřeně vojensky napadlo a chystá se ji zlikvidovat.

Opět si půjčím pár slov od T. Snydera. Putin šokuje a my zůstáváme v šoku. Putin se baví a dělá přesně to, co řekl. A my jsme v ještě větším šoku, neschopni racionálně uvažovat. Neustále se snažíme kroky Ruska jaksi „analyzovat“. Ha, a má nás tam, kde chce. Zlo, které Rusko šíří, ať už zbraněmi, zelenými mužíčky, nebo prostřednictvím propagandy tzv. Ruského miru (Ruský svět) spojeného s ruskou pravoslavnou církví, se nezastaví. Teď jde Putinovi o vše. Nečekejme a nedělejme si trapné iluze (jako Západ a USA po pádu SSSR), že „se Rusko změní“. Nezmění. S tím se musíme smířit a dle toho se chovat a konat. A Ukrajinci jsou na ráně první. Jejich kulturu, houževnatost, humor, schopnost čelit Rusku, to vše bychom měli znát a učit se. Nejen proto, že je to zajímavé a obohacující, smutné i zábavné, ale i ke zcela praktickým účelům. Putin se nezastaví na Ukrajině. Kdo to odmítá přiznat, je alibistický naiva.

Čtěme ukrajinskou literaturu. Je fakt dobrá. Odhoďme předsudky a konečně si oddychněme s tím, že ano, Ukrajina má problémy, za které si může částečně sama. No, a my je nemáme? A taky si za to můžeme sami, dokonce v mnohem větší míře než Ukrajinci. Divili byste se, nakolik jsou si Češi a Ukrajinci podobní. Zkuste někdy ukrajinštinu, zjistíte, že po slovenštině je češtině blíž než ostatní slovanské jazyky. Abeceda je cyrilská, ale vlastní, a opět – nám blízká (ukr. I/i = české I/i se všemi zákonitostmi naší fonetiky; ukrajinské Г/г = české H/h (ne G!); ди/ти/ни = dy/ty/ny – ano, ukr. И/и = české Y/y opět stejně jako v české fonetice…).

Celá škála ukrajinských románů, básnických sbírek, dramat, dětských knih na nás čeká a my se bezdůvodně bráníme a neustále hledáme hnidy v něčem, co neznáme.

The Gates of Europe (mimochodem, proč tahle kniha ještě nevyšla česky? PLOKHY, Serhii: The Gates of Europe. A a history of Ukraine. London, 2015. xxiv, 395 s.) čekají na naši pomoc a pochopení, jak nesmírně důležité jsou pro celou civilizovanou Evropu.

Přikládám seznam knižních překladů z ukrajinštiny do češtiny a výběr knih s ukrajinskou tematikou.

Ukrajina naši podporu a jednotu potřebuje, je součástí Evropy.