Za každou knihou je spolupráce spousty lidí, která může dopadnout všelijak. Smůla pro čtenáře je, že mívá jen malou šanci kvalitu výsledku odhadnout. Těch, kdo se při výběru četby dívají na logo nakladatelství a upřednostňují osvědčené značky, bude pochopitelně spíš menšina. Navíc fungování nakladatelských domů se v čase mění, a co platilo před pár lety, nemusí platit dnes.

Víte, jak se podle mě pozná dobré nakladatelství?

Nezáleží na tom, co vydává, jestli je větší nebo menší, nové nebo s tradicí, jestli vylepuje reklamy, anebo spíš spoléhá na to, že kvalitní zboží se prodá samo.

Jde o to, jestli mu je vlastní určitý základní respekt: ke knihám a k lidem, se kterými spolupracuje – autorům, ilustrátorům, překladatelům, redaktorům, grafikům, sazečům, tiskařům a všem ostatním. A v neposlední řadě ke čtenářům.

V českém knižním světě stále ještě máme všechno: od korporátů po nadšenecké projekty, od ryzí srdcařiny po čistokrevnou komerci, od neumětelů po špičky ve svém oboru, přičemž tyto množiny se různě prolínají. Ze své zkušenosti překladatelky vím, že dobrých nakladatelství se mezi nimi najde spousta. Všude se může občas něco pokazit, všude je potřeba ladit komunikaci a hledat kompromisy. Ale respekt, se kterým se věci řeší, je zkrátka zásadní.

Alfou i omegou fungování nakladatelství jsou nakladatelští redaktoři, a ti k věci přistupují různě. Kromě mnoha vynikajících, většinou nedoceněných profesionálů jsem potkala i takové, kteří byli schopní bez mrknutí oka vyškrtávat z knih dávno mrtvých autorů celé věty a odstavce, protože se jim nelíbily, a to bez jakékoli redakční poznámky. Anebo jiné, svévolně přepisující rukopisy i překlady. Redaktory přesvědčené, že platit autorům, ilustrátorům či překladatelům není třeba, protože umění vzniká z niterné potřeby a literární překlad je koníček. Redaktory považující za normální porušovat smlouvy a autorské právo. Chaotické, nekomunikující a ignorující dané slovo.

Občas je za tím spíš než co jiného okázale pankáčský přístup; pak záleží, nakolik má okolí na takové jednání trpělivost. Jenže jindy se už chování nakladatele jako bohémství omlouvat nedá: působí už jen jako vztyčený prostředníček nám všem, autorům, spolupracovníkům, bezbranným čtenářům a ještě bezbrannějším textům. Právě tak se bohužel jeví i aktuální kauza spojená s antologií Milá Mácho. Krok skupiny básnířek, které se důrazně vymezují vůči jednání nakladatelství Větrné mlýny, protože hrubě porušilo jejich autorská práva, je odvážný a doufejme, že povede ke konstruktivní diskusi. Možná by se mohli chytit za nos i někteří další nakladatelé.

S nehorázným jednáním nakladatelství se setkal kdekdo, málokdo se mu ale dokázal nějak účinně bránit, a pokud ano, zůstalo to zpravidla mezi ním, nakladatelem a právníkem. Budu-li mluvit za překladatele, mnozí z nich si poslední dobou i díky sociálním sítím více vyměňují zkušenosti a před největšími břídily knižního trhu se navzájem varují. Ale aby se někdo ozval veřejně a adresně, to je věc vcelku nevídaná.

Kdybychom se přestali ostýchat a častěji na nejhorší, opakované a vědomé přešlapy problematických nakladatelství hlasitě reagovali, bylo by to fér i vůči těm ostatním, jejichž redaktoři se navzdory nelehkým podmínkám snaží odvádět co nejlepší práci. Není jich vůbec málo. Osobně mám dobrou zkušenost například s redaktorkami a redaktory Arga, Havrana, Hostu, Jana Melvila, Kazdy, Knihy Zlín, Paseky, Pasparty, Portálu, Prahu či Slovartu. (Stává se i to, že redaktor-jednotlivec bojuje za práva knih i lidí se soukolím svého vlastního zaměstnavatele, ale to už je jiný příběh.) A je tu samozřejmě velká spousta dalších, se kterými jsem zatím neměla tu čest. Nestyďme se chválit – ale když k tomu je dobrý důvod, nestyďme se ani kritizovat. Třeba to trochu pročistí vzduch.