Letos vzbudil nemalé vášně právě zmiňovaný „shortlist“. Od roku 2014 můžou do soutěžního klání vstupovat všichni anglicky píšící autoři, jejichž kniha vyšla ve Spojeném království, zatímco dříve šlo o cenu pro autory Commonwealthu, Irské republiky a Zimbabwe. A nutno říct, že letos Británie na tuto otevřenost skutečně doplatila. Všech šest finalistů buď pocházelo z Ameriky, nebo mělo alespoň americké občanství (vedle jiného). Britský Telegraph si tak postěžoval, že „Booker opustil Británii“, a podle The Times porotci rezignovali na oceňování nejlepších knih vydaných v Británii a místo toho přivádějí do záře reflektorů nováčky.

Druhá skupina komentátorů pěla chválu na neotřelost a různorodost shortlistu. Loňská vítězka Bernardine Evaristo, jež se o cenu podělila s Margaret Atwoodovou, označila nejužší šestici nominovaných za „přelomový shortlist pro 21. století“. Nutno říct, že tematicky působí slibně a člověk všem šesti autorům přeje ocenění o něco víc než další historické metafikci Hilary Mantelové, jež se k překvapení a zklamání mnoha do shortlistu neprobojovala. Jako skupina však působí poněkud legračně, jako z učebnice multikulturní výchovy a genderové propedeutiky. Mezi nominovanými jsou čtyři ženy a dva homosexuální muži. Se zmíněnou dominancí amerických autorů to potom není tak jednoduché, Avni Doshi je Indo-Američanka, Maaza Mengiste Američanka etiopského původu, Brandon Taylor Afroameričan a vítězný Skot Douglas Stuart má dvojí americko-britské občanství. Šestici doplňuje Zimbabwanka Tsitsi Dangarembga.

Snahu o diverzitu ve všech kulturních oblastech pohání chvályhodná touha odčinit skutečnost, že v minulosti byli ženy a menšinoví tvůrci odsouváni do pozadí. Obětmi této touhy se však mohou stát současní představitelé včerejší většiny. Do udílení všech literárních ocenění vstupuje ideologické nastavení porotců, tak by možná bylo lepší s tím od začátku počítat a raději netvrdit – jako předsedkyně letošní Bookerovy poroty Margaret Busby – že se porotci rozhodovali čistě na základě přečtených knih, nikoli národností jejich autorů.

Každé velké ocenění typu Bookerovy ceny vytváří dojem, že se vybírá ta nejlepší z nejlepších knih vůbec. Je to však samozřejmě iluze – neexistují žádná absolutní kritéria, podle nichž by bylo možné knihy posuzovat, a knihy, které daný rok vyjdou, nezávodí od stejné startovní čáry; kvůli povinnému počtu výtisků jsou například znevýhodněni malí nakladatelé. Nebylo by tedy od věci předem trochu zúžit záběr a určit, na které knihy se porota bude zaměřovat – ročník od ročníku by se to klidně mohlo lišit.

Nebo proč rovnou nerozdělit výhru na padesát dílů, a spolu s ní i soutěžní klání? Tisíc liber přece taky nejsou špatné peníze. Dostalo by se i na takové podkategorie jako „literatura psaná ženami švédsko-falklandského původu s tematikou sociálního odcizení.“ A všichni by věděli, na čem jsou.