Snad každému, kdo byl někdy v Krakově, musely zkřížit cestu Planty – legendární park, který jako ochranná hradba (která se tam ostatně před výsadbou stromů v 19. století skutečně táhla) obíhá kolem téměř celého Starého Města.

Planty jsou vysloveně literárně přesyceným lesem. Zhruba každá třetí lavička v parku nese jméno známého veršotepce či romanopisce (mimo jiné i Jaroslava Haška), narazíte tam na pyšně se dmoucí busty polských spisovatelů i na sochařská ztvárnění legendárních literárních postav.

Moje cesta parkem vždycky končila v kavárně Bunkier Café – sklo-ocelové zakulacené boudě, z níž jsem za teplého počasí hleděl přímo na zasloužilé stromy. V zimě výhled rozmazal plášť z tuhého plastu, který dovnitř vpouštěl meluzínu a člověk tak měl pocit, že se dívá na slavný obraz Stanisława Wyspiańského Chochoły.

Stejně jako přilehlý park, i samotná kavárna byla takříkajíc literární. A nejen to. Bunkr, to byl kult, to byla legenda, ikona, moje vždycky první i poslední krakovská zastávka. Jedna z posledních svobodných kuřáren ve městě. Vídal jsem tam profesory z nedaleké Fakulty polonistiky, jak v rámci konzultačních hodin debatují se studenty, zběsile buší do klávesnice, čtou. Vídal jsem spisovatele – Jakuba Kornhausera, Joannu Oparek, Jacka Dukaje, Moniku Mostowik, Bartka Zdunka, Łukasze Orbitowského, už ani nevím, koho dalšího – jak cosi urputně a pyšně čmárají do notesu, pijí řídkou černou kávu nebo přesycené světlé pivo, čtou. Seděl jsem tam, nešikovně se ošíval, abych po nich nenápadně hodil očkem, četl jsem. Používáte během vyhledávání na iLiteratuře tematické štítky? Až to uděláte, vzpomeňte si na Bunkier Café. Velká část z nich totiž ke svým článkům vyrazila před několika lety na jaře právě v Bunkru.

Knihu tam člověk mohl do ruky vzít naposledy 23. října – v den, kdy „skončila jedna epocha“, jak na zavření Bunkru reagovaly polské noviny. Kvůli viru a už dlouho plánované rekonstrukci galerie, která stojí hned vedle kavárny a kterou jste procházeli, pokud jste si chtěli odskočit. Chápu, že plošnému uzavření restaurací a kaváren musela podlehnout i ta prosklená legenda. Nevím ale, proč se město (kterému budova patří) rozhodlo neotevřít kavárnu v lepších časech. Kdo by to byl řekl, že když jsem v červnu vylezl z Bunkru do krakovské noci zjasněné pouličními lampami a záblesky projíždějících tramvají, bylo to naposledy. Zbyly mi urputně a pyšně podtržené pasáže v knihách, které jsem v Bunkru četl, a taky pár fotek. Jedna z nich pochází z open-air výstavy karikatur Sławomira Mrożka na Plantech před dvěma lety. „Do zářivé budoucnosti“, stojí tam na ukazateli. Všem budoucím návštěvníkům Krakova přeju, aby ke svému cíli dospěli. Pro mě osobně to bude boj, když nebudu moct aspoň na jedno zalézt do Bunkru.