Asi před patnácti lety jsem četla Kingovu knihu O psaní. Na jednom místě tam autor zmiňuje, že běžně poslouchá knihy při řízení (s dodatkem, že jde vždy o nezkrácenou verzi, protože ty zkrácené stojí za houby). Záviděla jsem mu možnost poslechnout si knihu. A knihou myslím román, ne Kouzelné pohádky Jiřiny Bohdalové, které jsme měly jako děti na magnetofonových kazetách. Příliš široká nabídka neexistovala, tím spíš nabídka knih, které mě v té době zajímaly. Ale tuhle audioknižní touhu jsem si zapamatovala a vybaví se mi každý rok při vyplňování průzkumu u otázky, od koho jsem poprvé slyšela o audioknihách.

Toho, že se z Kingova kontinentu záliba v audioknihách konečně dostala i do Evropy, že se i náš audioknižní trh rozrůstá a že se to v posledních letech děje dost rychle, si už asi stihl všimnout každý. V posledním roce se objevila řada nových vydavatelů, novinky vycházejí v tištěné i zvukové podobě takřka zároveň a nový audiokabát dostává i čím dál víc klasiky (jistě s tím mají co dělat i autorská práva). Audioknihám častěji věnují prostor i periodika v literárním světě považovaná za ta serióznější. Přesto se v koutku mnoha duší krčí (nebo otevřeně vyvstává) otázka, zda je ve srovnání s románem vůbec o čem psát, případně zda nenecháváme na někom jiném jeden z našich nejdůležitějších čtenářských úkolů, totiž interpretaci, a nezavíráme si tak cestu k dalším možnostem vnímání toho kterého literárního díla.

Výše zmíněný průzkum, který pořádá od roku 2014 internetový obchod s audioknihami Audiolibrix a dokáže díky němu celkem zajímavě popsat vývojové tendence posluchačských návyků (a že třeba u způsobu nakupování je proměna docela patrná), ostatně dokládá, že audioknihy vměstnávají literaturu i do těch oblastí našeho života, kam dříve nevstupovala. Důkazem budiž třeba to, že už několikátý rok jsou nejčastější aktivitou při poslechu domácí práce. Konkrétně v datech roku 2020 se potom odráží všeobecná, jakkoliv vynucená změna životního stylu. Na příčkách aktivit třeba procentuálně klesá poslech v MHD, obecně ale z průzkumu vyplývá, že respondenti poslouchají audioknihy častěji, a nezanedbatelné procento lidí audioknihy teprve v minulém roce objevilo. Stažení se do domácího prostoru zřejmě paradoxně vždy nevede k poklidnému choulení se s knihou v křesle. Při osvojování nových praktických činností (jako příklad za všechny ať navždy poslouží pečení chleba) zůstávají uši nezaměstnané a rodičům malých i větších dětí navíc kolikrát čas na literaturu poskytují právě jen ty domácí práce.

Chtělo by se říct, že alespoň něčemu ta divná doba prospívá. A strach, zda v tu chvíli nebereme literaturu jako spotřební zboží (koneckonců některé žánry jím jsou už ze své podstaty) či zda si neusnadňujeme práci s textem a cestu k jeho porozumění, ať zažene třeba to, že ačkoli zůstaly detektivky nejoblíbenějším žánrem, propadly se z jednačtyřiceti procent na pouhých osmnáct. Zřejmě to má co dělat s faktem, že k audioknihám se dostávají nové typy čtenářů a rozrůstající se základna posluchačů tak umožňuje vydavatelům rozšiřovat nabídku. Nic proti detektivkám a thrillerům, zachránily už hromady nepovedených dnů. A když se vám nashromáždí dostatečné množství prádla k žehlení a skládání, je fajn, že můžete svou produktivitu zvýšit poslechem napínavého thrilleru. Je ale dobře, že si stejně tak můžete pořídit třeba hned dvě nová zpracování románu 1984 od různých vydavatelů i interpretů a svou literární duši si zkultivovat jejich srovnáním. Zdá se, že epidemiologická situace k tomu poskytne času víc než dost.