Lada Weissová

Středověká detektivka českého autora je nezvykle zasazena do odlehlé horské vesnice v Portugalsku. S dobovými reáliemi pracuje Kalenda zručně, jen občas si nepohlídal některé výrazy.

Všední drobnosti, okamžiky obyčejných dní zachycené stylem zručného fotografa, na jehož záběrech se v několika výstižných detailech představí celý příběh: Barreto Guimarães píše zvídavou a jemnou poezii o podstatných hodnotách existence.

U příležitosti stého výročí narození Františka Listopada vyšla česko-portugalská kolektivní monografie, která částečně vyplňuje mezery v české literárněkritické recepci Listopadova díla. František Listopad žil a tvořil mezi dvěma domovy, ale současně mezi oběma svými domovinami vytvářel most, propojoval je a podněcoval ke komunikaci.

Nalézt pojítko mezi seznamovací aplikací Tinder a portugalským autoritativním politikem Salazarem se nezdá být snadný úkol. Navíc lze pochybovat, že výsledek bude působit věrohodně. Přesto Dulce Maria Cardoso stvořila velmi věrohodnou a uvěřitelnou postavu Eliete, v jejímž životě hrají Salazar i Tinder zásadní roli.

Jasně žlutý přebal románu Průměrný index štěstí působí už na první pohled pozitivně a vstřícně. Stejně vstřícný a příjemný je autor knihy, portugalský spisovatel David Machado, který do Prahy přijel uvést český překlad svého románu, odměněného mimo jiné i Cenou Evropské unie za literaturu.

Smysl života, podstata štěstí, příčiny životních krizí, vztahy k nejbližším, sobectví a bezcitnost na jedné straně, altruismus na straně druhé – takové otázky román nastoluje. Vedle nich se postupně vynořuje ještě další: do jaké míry může člověk svůj život ovlivnit a do jaké míry na něj mají vliv společenské okolnosti, s nimiž nic nenadělá?

Camõesova cena za rok 2021 byla jednomyslným rozhodnutím poroty udělena mosambické autorce Paulině Chiziane.

Příběh dívky postižené náhlou ztrátou paměti, ačkoliv jí samotné se zdá, že jí spíš paměť někdo vyměnil. Její vzpomínky se totiž zcela liší od vzpomínek lidí v jejím okolí. Román plný napětí, nedokončených vět a nevyslovených otázek. A také záludná hra s identitou, kdy často nelze bezpečně rozlišit skutečnost od představ a snů.

Příběh s pohádkovými atributy nabízí putování dějinami evropské kultury a umění i podobenství o cestě životem. Současně je lyrickou skladbou o osobní cti a významu daného slova, o touze člověka po poznání, dobrodružství, přátelství a kráse. Zdaleka není jen příběhem vánočním.

Pandemie Covid-19 má mnoho stinných stránek, ale občas se projeví i jako potřebný stimul. Pár příkladů z Portugalska ukazuje, že nejen literáti, ale také nakladatelé, knihkupci nebo pořadatelé literárních akcí dokáží být kreativní i ve ztížených podmínkách. A někde a někdy i pohotově a záslužně jedná třeba i ministryně kultury. Státní pomoc se v knižní branži očividně vyplatí – a může mít i variabilnější podobu než pouze finanční náhrady.

„Když toho nedělního rána K. poprvé pocítil úzkost, která ho posléze ovládla, tragédie již byla nemilosrdně na postupu. Dcera už deset dní nezavolala.“ Těmito slovy začíná svědectví o naději, bezmoci a vině, inspirované skutečnou událostí z roku 1974, kdy brazilská vojenská diktatura unesla a posléze zavraždila autorovu sestru a švagra.

Potulný Angolan, kterému je rodná Angola věčnou inspirací, ačkoliv tvrdí, že občas musí přistřihnout skutečnosti křídla, aby ji fikce vůbec byla schopna pojmout. Jeden z nejvýraznějších a také nejpřekládanějších portugalsky píšících autorů současnosti.

Příběh, plný násilí a krutosti, pojednává i o tom, že člověk skutečně je, teprve když za svoje bytí přijme plnou odpovědnost. Příběh o hamletovském dilematu, jak a zda vůbec žít ve zkorumpovaném světě, kde stále vládne násilí, jen je lépe skrývané pod maskou civilizace.

Pod rouškou reality, která je však ve skutečnosti fikce, se zde s neodolatelným humorem předkládá ironická suma západního myšlenkového světa konce 19. století a v konfrontaci s ním vyvstává otázka pravé portugalské identity.

Těm, kdo viděli stejnojmenný film, přinese kniha Neviditelný život Eurídice Gusmaové mnohá překvapení. Nejde jen o odlišnosti v drobných detailech, režisér svou verzi příběhu obohatil také o vzpomínky vlastní matky. Zdá se však, že i české knižní vydání vykazuje oproti tomu původnímu určité nesrovnalosti.

Laureátem letošní Camõesovy ceny, nejprestižnějšího literárního ocenění, jakého se může dostat autorům píšícím portugalsky, se letos stal Chico Buarque (Francisco Buarque de Hollanda). V portugalském tisku se okamžitě objevila srovnání s udělením Nobelovy ceny za literaturu Bobu Dylanovi, protože i Chico Buarque je v povědomí nejen brazilské veřejnosti mnohem víc hudebníkem než literátem. Nicméně literární ocenění jeho tvorby stojí na velmi solidním základě.

Mezi zástupci jihoamerického kontinentu, který je čestným hostem veletrhu Svět knihy 2019, bude jedinou zemí, jejímž jazykem není španělština, portugalsky hovořící a píšící Brazílie. Na veletrhu ji mimo jiné představí i román Bernarda Carvalha; český překlad pod názvem Reprodukce vydalo nakladatelství Garamond.

Dá se žít bez ohledu na vlastní prospěch či důstojnost? Jak tenká je hranice mezi normálností a šílenstvím? Má smysl věřit ideálům? Je lpění na morálních hodnotách důležité? Je důležitější, co člověk prožívá tady a teď, nebo jak bude žít jeho podoba ve vzpomínkách? Většina z nás nechce vědomě páchat zlo – jsme ale schopni ho včas rozeznat? A vzorovat mu? Lima Barretův román z konce 19. století řeší zcela aktuální otázky. A mnohé odpovědi jsou skryté mezi řádky.

V pátek 25. ledna zemřela překladatelka z portugalštiny a španělštiny Pavla Lidmilová. Svou činností i svou osobností dokázala jedinečně sbližovat vzdálené světy a kultury, a to na dálku, ale i v těsné blízkosti kolem sebe. Příští týden by jí bylo 87 let.

Překladatelka Pavla Lidmilová byla Obcí překladatelů uvedena do Síně slávy. Čtyři kolegyně portugalistky a překladatelky – Vlasta Dufková, Marie Havlíková, Šárka Grauová a Lada Weissová – tuto událost oslavují krátkým zamyšlením. Nejde o planá rétorická slova, jsou to čtyři velmi upřímné zpovědi. Doporučujeme dočíst až do konce.

Po „karafiátové revoluci“ se do hospodářsky vyčerpané země vrátily statisíce Portugalců, kteří však vnímali jako svůj domov portugalskou Afriku, kde mnozí žili už po několik generací… Lobo Antunesův román je jakási epopej naruby, příběh o zhroucení falešných snů o koloniální říši, o kocovině ze svobody, o lidské malosti, o demytizovaných hrdinech a o tom, jak voní a páchne moře i Lisabon.

O posedlosti psaním, ale především o sobě v rozhovoru vyprávěl portugalský spisovatel António Lobo Antunes. Mluví též o zkušenosti s válkou v Africe, která se opakovaně vrací jako téma jeho románů, o zbabělcích a hrdinech, o moři a o mnohém dalším.

František Listopad (a za hranicemi českých zemí Jorge Listopad), muž se „dvěma domovskými listy“, patřil k výrazným postavám českého poválečného exilu a současně ke klíčovým osobnostem portugalského kulturního dění čtyř dekád dvacátého století. Zemřel v první říjnové noci roku 2017, v listopadu by mu bylo 96 let.

Kniha Markéty Pilátové vypráví o hledání domova a o obrovské síle lidské vůle. Inspirována osudy rodiny Jana Antonína Bati, poskládala autorka příběh, který ukazuje, jak překvapivě blízko může být z Moravy do brazilského Mato Grosso, kde „Jan Antonín stavěl nové Zlíny, zatímco v jeho vlasti komunisti budovali diktaturu“.

Za každou zdí najdeme paralelní svět: k hlavním motivům tohoto románu patří vedle ženy zejména zdi a hranice, jejich neprostupnost, relativita omezenosti prostoru. Prostřednictvím překladu knihy, jejíž příběh lze označit za přehlídku nejednoznačnosti, se českým čtenářům poprvé představuje portugalský spisovatel Hélder Macedo.

Prestižní literární cena pro spisovatele píšící portugalsky, Prémio Camões 2016, letos patří brazilskému spisovateli Raduanu Nassarovi. Je to jeden z nejvýraznějších brazilských spisovatelů dvacátého století, jeho dílo však tvoří jen tři knihy, navíc vydané v rozmezí let 1975 až 1997. Rozhodnutí poroty bylo sice velmi překvapivé, ale zcela oprávněné.

V Portugalsku nepatří otázka uprchlíků k nejžhavějším tématům současnosti. Přitom zde mají přímou zkušenost s vlastní „uprchlickou krizí“, kdy během několika měsíců do země přibyl ekvivalent téměř deseti procent tehdejší populace. Román O retorno Dulce Marii Cardosové přináší příběh navrátilců viděný očima chlapce, který spolu s rodinou musel opustit rodnou Angolu a zcela bez prostředků se tzv. „vrátit“ do evropského Portugalska, země, kde nikdy předtím nebyl.

V nejúspěšnějším románu portugalského spisovatele Joãa Torda sledujeme při práci psychoanalytika, který v nejvyšším utajení léčí někdejší klíčové osobnosti světa: všichni tito intelektuálové hrdinně bránili své ideály, v určitém okamžiku však selhali. Pak ale slavný lékař musí vyslat svého tajemníka, aby v New Yorku vypátral jeho vlastní vnučku Camilu. A co všechny ty osudy spojuje? Bez ohledu na dobu, společenské postavení či materiální zázemí je život každého člověka chůzí po laně. Hranic

Oskar Kokoschka miloval Almu Mahlerovou. Když se jejich vztah rozpadl, nechal si vyrobit loutku, pannu v životní velikosti, a celou ji vymaloval do podoby své životní lásky. To je historický fakt a současně příběh dost bizarní na to, aby i o sto let později zaujal a inspiroval. Portugalský spisovatel Afonso Cruz si téma vypůjčil nejen do názvu svého románu: sděluje v něm především to, že umění je důležitější než realita.

Ve světě portugalsky psané literatury je Prémio Camões nejvyšším oceněním, jakého se může autorovi dostat. Portugalská prozaička a básnířka Hélia Correiová (* 1949, Lisabon) již dlouho patří k uznávaným jménům ve své vlasti i v zahraničí, ačkoliv je pravda, že literární ceny získává převážně v Portugalsku. Má jich na svém kontě již mnoho, za prózu, poezii i drama.

Brazilec Luiz Alfredo Garcia-Roza ve své detektivce nabízí detailně propracovaný příběh, který čtenáři nabídne zcela netradiční tvář slavné Copacabany a v němž téměř nikdo není tím, kým se zpočátku zdál být.

Často nám někdo jiný musí ukázat, jak zajímavá byla a je země, v níž žijeme. Paměť je sice zrádná, ale pokud člověk popírá své vzpomínky, ztrácí vlastní totožnost. Taková jsou poselství, jež lze vyčíst z nejnovějšího románu známé portugalské spisovatelky Lídii Jorgeové Os Memoráveis, který prý čistě náhodou dokončila v roce čtyřicátého výročí „karafiátové revoluce“.

Jednotlivé povídky, podobné střípkům vzpomínek, tvoří mozaiku, v jejíchž motivech lze občas rozpoznat zápletky či postavy z Hatoumových románů. Z dat vydání jednotlivých textů vyplývá, že jsou rozprostřené přes celé téměř dvacetileté období Hatoumovy dosavadní tvorby.

Brazílie je velká země, mimořádná otevřeností, s jakou přijímala a přijímá nejrůznější kulturní vlivy ze všech koutů okolního světa. A jen shodou historických náhod dnes mluví víceméně stejným jazykem, mají stejného prezidenta (či teď právě prezidentku) a platí daně v rámci stejného systému obyvatelé amazonského Manausu, pestrobarevného Salvadoru de Bahia, přelidněného a hektického São Paula nebo třeba jihobrazilského města s německy znějícím jménem Novo Hamburgo.

Za chyby se většinou platí, někdy hned, jindy s odstupem týdnů či let. Takové je jedno z hlavních sdělení románu Madrugada Suja (Špinavý úsvit) – novinky z dílny portugalského spisovatele M. Sousy Tavarese.

Camõesova cena je nejprestižnější ocenění, jakého se portugalsky píšícímu autorovi může dostat. Letos se jejím nositelem stal spisovatel, jemuž to mnozí již několik let předpovídali a přáli, Mosambičan Mia Couto.

Miguel Sousa Tavares je hostem 23. ročníku Festivalu spisovatelů Praha. Ukázka představuje česky dosud nepublikovaný spisovatelův cestopis.

Ačkoliv román Rio das Flores nedosáhl stejné slávy jako autorova prvotina Equador (česky Rovník, 2006), fakt, že po rozebrání prvního vydání, čítajícího 100 tisíc výtisků, následovala ještě tři další, svědčí o mimořádném úspěchu.

Profesor portugalské literatury, vynikající esejista a literární kritik Óscar Lopes zemřel 22. 3. 2013. Společně s Antóniem Josém Saraivou sepsal stěžejní dílo portugalské literární historiografie História da Literatura Portuguesa, poprvé vydané v Portugalsku v roce 1955. V českém překladu Zdeňka Hampla, s verši přebásněnými Kamilem Bednářem, vyšla tato obsažná publikace pod názvem Dějiny portugalské literatury v roce 1972.

Viegasovy kriminální romány jsou v rámci daného žánru komplikované a nestandardní – přesto patří v kategorii současné portugalské detektivky k nejčtenějším.

„Už jste zabil svého otce?“ ptá se autor textu na přebalu knihy. „Úkolem každého z nás je zabít vlastního otce.“ Zní to absurdně, křečovitě, groteskně, strašlivě? Ano, a předznamenává to celý román.

Stostránková novela je jedinečným propojením mýtu, současného fiktivního příběhu a historických souvislostí a čte se jedním dechem. Milton Hatoum plným právem patří k nejuznávanějším a nejpopulárnějším brazilským autorům současnosti.

Název románu Dinise Machada by docela dobře mohl místo tečky končit otazníkem. Ve čtenářově hlavě se otázky rojí od samého začátku, tedy od okamžiku, kdy se naprosto bez varování, bez jakéhokoliv nápomocného úvodu ocitne v místnosti, snad pracovně, kanceláři. A není tam sám. Slyší hlasy dvou mužů. Jeden, jakýsi Austin, mluví skoro pořád. Co je zač?

Brazilský spisovatel Paulo Coelho se ve své zatím poslední knize vrací k příběhu člověka na cestě za sebou samým. Namísto jeho nejslavnějšího poutníka, pastýře Santiaga, se tentokrát na cestu vydává slavný spisovatel, o jehož totožnosti autor nenechává nikoho na pochybách.

V neděli 27. února zemřel v Porto Alegre brazilský spisovatel a lékař Moacyr Scliar. Jeho snad nejpřekládanější román O centauro no jardim (Kentaur v zahradě) byl zařazen mezi 100 nejvýznamnějších knih moderní židovské literatury.

Novela Dál-dál a dál je jedním z textů monumentálního souboru Corpo de Baile (Taneční soubor), který poprvé vyšel v Brazílii v roce 1956. Byl do něho zařazen jako samostatná próza a současně tvoří organickou část celku, jehož významové vrstvy a skrytou symboliku vysvětluje překladatelka Vlasta Dufková v obsáhlé a nesmírně cenné studii k českému vydání.

Přehled nejzajímavějších knižních titulů roku 2010 v Portugalsku, inspirovaný výběrem, který připravil časopis Jornal de Letras.

Tento Buarqueho román z roku 2009 žánrově patří mezi rodinné ságy, propojující osudy konkrétních avšak fiktivních osob s osudy země a historickými událostmi. V podání Chica Buarqueho však tento žánr prošel jistou úpravou pro netrpělivého čtenáře 21. století.

Podruhé v rozmezí jednoho týdne přejímal Chico Buarque cenu za svůj poslední román Leite Derramado (Rozlité mléko). A obě zmíněné ceny patří k těm nejprestižnějším, jaké může autor píšící portugalsky získat.

Obsáhlá výstava o česko-brazilských kulturních vazbách, které existují díky českým krajanům žijícím v Brazílii dnes nebo v minulých staletích.

Román Zero vyšel poprvé v roce 1974, překvapivě nikoliv portugalsky, ale v překladu v Itálii, kam jej tajně provezla Luciana Stegagno Picchiová. Je to hodně zvláštní kniha. První dojem je rozporuplný, po padesáti stránkách má čtenář dojem, že těch bláznů, krys, zvratků a pohlavních styků už bylo dost, ale stejně nedokáže knihu odložit.

Období pozdního středověku patří v dějinách Pyrenejského poloostrova do doby, kterou často charakterizuje jediná věta – završení reconquisty, tedy obnovení vlády křesťanských panovníků na celém poloostrově. Postupné dobývání území a oslabování moci maurských chalífátů je jistě výrazným rysem tehdejšího života v těchto zeměpisných šířkách, ale zdaleka ne jediným, který by byl hoden záznamu. Portugalské kroniky Fernãa Lopese jsou toho zřejmým dokladem.

Komentované fotografie českého fotografa světového věhlasu, odborná práce o Vilému Flusserovi a román současné české autorky, aspirující na prestižní literární ceny, jsou publikacemi, které v posledních měsících zastupovaly Českou republiku v Brazílii.

Jednoho podzimního rána roku 1998 zažilo hlavní město Portugalska neobvyklý úkaz. V kraji, kde činům obvykle předchází velmi mnoho slov, se to vše odehrálo rychle a téměř bez upozornění. A výsledek poutal pozornost kolemjdoucích od časného rána. Ze stovek plakátů a reklamních tabulí na ně shlížela tvář staršího muže...

Oko jako okno do duše je klíčová metafora, na níž portugalský nositel Nobelovy ceny vystavěl svůj nejznámější román.

Dopisy ze tří období a tří sfér jeho života přestupují nejistou hranici lži a pravdy a vytvářejí poutavé příběhy, prožité v prvních desetiletích dvacátého století.

Povídková sbírka mladého českého prozaika v portugalském překladu v Brazílii.

Obraz postmoderního světa, který zpochybňuje hranice mezi fikcí a skutečností a zaměňuje realitu za její odraz. Spletitý myšlenkový labyrint a současně strhující příběh, který se čte jedním dechem.

Téměř dokumentární záznam z prostředí problematických čtvrtí Ria de Janeiro pohledem policistů speciální jednotky. Na motivy knihy vznikl film Tropa de Elite, vítěz filmového Berlinále 2008.

Renomé profesorky Luciany Stegagno Picchiové přesáhlo hranice Itálie a její pevná vazba k Portugalsku a Brazílii jí přinesla mnohá významná ocenění.