Korupce, násilí a pocit ohrožení patří k nejčastějším i nejkontroverznějším tématům v současné Brazílii. Objevují se v komentářích sdělovacích prostředků, ve veřejných vystoupení i v soukromých rozhovorech obyčejných Brazilců, zejména obyvatel obřích brazilských megapolí. Zcela přirozeně si stejných témat všímají i umělci - spisovatelé, scenáristé, režiséři. Filmová díla se ke svému publiku dostávají snáz a proto se okolní svět dozvídá o Brazílii a jejích problémech mnohem častěji díky filmu než literatuře. Přitom všem brazilským filmům, které v poslední době získaly světový ohlas (český divák může znát například Hlavní nádraží, Město bohů, Elitní jednotka) předcházela kniha, jejíž text se stal předlohou pro scénář.

V posledním případě, u filmu režiséra Josého Padilhy, stála u zrodu filmového scénáře kniha, která má tři autory: Luize Eduarad Soarese, Andrého Batistu a Rodriga Pimentela. Jejich společné dílo se nazývá Elite da Tropa (v překladu snad nejlépe Elita armády). Autoři knihy a filmu si lehce pohráli s titulem a film pojmenovali Tropa de Elite, tedy Elitní armáda (na festivalu v Karlových Varech se film promítal pod názvem Elitní jednotka. Vzhledem k tomu, že název označuje policejní útvar, je slovo „jednotka“ případnější. Ovšem při porovnání názvů knihy a filmu není příliš vhodné. Navíc portugalské slovo „tropa“ zcela určitě vyvolává asociace s armádou a použití pro označení policejního oddílu je až druhotné). Rozdílné tituly knihy a filmu doplňuje dovětek, že i válka - jde o válku pouliční, jakousi chronickou podobu násilného konfliktu uvnitř města - má mnoho podob.

Je poněkud obtížné zařadit knihu Elite da Tropa k určitému žánru. Neobvyklé je i to, že se o autorství dělí tři osoby. Luize Eduarda Soarese, Andrého Batistu a Rodriga Pimentela spojuje přímá osobní zkušenost s prací u policie. Antropolog L. E. Soares působil na státní tajemník pro veřejnou bezpečnost a jako koordinátor bezpečnostních sil a soudní moci ve státě Rio de Janeiro. Major A. Batista byl pět let členem elitní jednotky BOPE v Riu de Janeiro a R. Pimentel, který je i spoluautorem scénáře k výše zmíněnému filmu, byl také členem BOPE.

Kniha má dvě části: Válečný deník a Dva roky poté: město je na lopatkách. Válečný deník obsahuje řadu epizod, které dohromady skládají podobu nekonečné městské války na ulicích. Se snahou o co největší objektivitu popisují autoři události připomínající zpravodajství bulvární televize v té nejdrsnější podobě. Je to záznam fyzických prožitků vedený snahou nevyhýbat se žádnému faktu, zaznamenávat mezní situace, kde je od začátku jasné, že skončí smrtí jednoho (několika, mnoha) protagonistů, a nezaujímat žádné stanovisko. Přesto se jistému hodnocení nevyhnou. Kritérium je jasné – každá strana musí hrát podle pravidel, na kterých se předem dohodla, podle zákonů, které si stanovila. To je správné, byť by pravidla a zákony těchto dvou stran – tedy policie a narkomafie – byly ve vzájemném rozporu. Dokud obě strany tato pravidla dodržují, je svět srozumitelný, byť sebevíc krutý.

Druhá část – Dva roky poté – však ukazuje, jak mnohavrstevný a nepřehledný je problém, který má v konečné fázi podobu pouličních přestřelek a téměř válečných operací uprostřed mnohamiliónového města. Spletitá síť korupčních vztahů prorůstá až k nejvyšším představitelům státu. Pod dojmem intrik a politických hrátek, které se odehrávají v luxusních kancelářích vysokých státních úředníků a policistů, náhle vypadají i drogoví bossové jako oběti systému. Korupce, pokrytectví a zneužití moci představují podle autorů absolutní, prvotní zlo a že mafie, ovládající ve favelách obchod se zbraněmi a drogami, se dostává role hrstky udatných loupežníků, kteří vlastně jen berou bohatým a občas upustí trochu těm potřebnějším. Je to velmi tendenční pohled a škodí celkovému dojmu z knihy, která jinak působí velmi přesvědčivě. Obě části se liší i ve formální stránce. Druhá část se podobá filmovému scénáři. V úvodu přináší přehled všech postav, vedle jmen nechybí hlavní charakteristika, profese, a v jisté míry ani předznamenání role, kterou postava sehraje v následujícím ději. Čtenář tuto pomůcku velmi brzo ocení, protože podrazy a přetvářky, kterými si protagonisté snaží vydobýt své místo na slunci, vytvářejí velmi sofistikované a nepřehledné sítě vztahů, v nichž se lze snadno ztratit.

Ústředním tématem knihy je otázka korupce. Úvahy o úplatnosti a ceně vlastní mravní integrity přesahují prvoplánový, byť napínavý děj příběhů. Policie je jasně vnímána jako jeden ze stěžejních nástrojů, jimiž stát naplňuje funkci, jíž je povinován vůči svým občanům. A zkorumpovaná policie nedokáže a nemůže být takovým nástrojem. Následně si autoři kladou logickou otázku: jak korupci mezi policisty zabránit? V praxi se na tuto otázku snažil odpovědět kapitán vojenské policie Amendoa de Souza, který dal v roce 1978 impuls ke vzniku speciální jednotky, později nazvané Brigáda pro speciální policejní operace (BOPE je akronym názvu v portugalštině). Speciální jednotka vznikla z přesvědčení, že jedinou funkční obranou proti korupci je hrdost. Profesní i osobní hrdost, díky níž si člověk sám sebe cení tak vysoko, že si ho nelze koupit. Členové BOPE proto procházeli nesmírně tvrdým přijímacím řízením a výcvikem. Šlo o jakýsi iniciační proces spojený i s množstvím rituálů, který mohli dokončit jen vyvolení. Ti kteří uspěli, považovali svoji příslušnost k jednotce za tak vysokou hodnotu, že nebyli ochotni smlouvat o její ceně se světem, který existoval mimo BOPE. Přestože se jejich příjmy téměř nelišily od příjmů v jiných „obyčejných“ policejních jednotkách, BOPE svými kolegy téměř opovrhovali. Stinnou stránkou celého procesu byla právě výlučnost, nadřazenost a pocit, že být BOPE dává právo trestat i tvořit podle vlastního uvážení. V praxi, při zásazích ve favelách, to znamenalo, že BOPE vedli skutečnou válku se všemi, kteří se vymykali jejich představě řádu, že rozhodnutí zda zabít či nezabít jiného člověka („neBOPE“) se řídilo naprosto pragmatickými úvahami, kde jakási obecná lidská etika biblických přikázání neměla místo.

Nadčasové úvahy o morálce a mravní integritě, o loajálnosti a síle vzdorovat vnějším tlakům tu stojí na pozadí velice konkrétní situace dnešních brazilských měst. Bezpečnostní situace, kterou sami autoři nazývají městskou válkou, trvá už celá desetiletí. Koncentruje se převážně do čtvrtí nazývaných favely*, ale s postupem času prorůstá i do dalších městských, které se postupně zavírají za zdi s ostrahou, ostnatým drátem a drahými bezpečnostními službami. 

Jednou z předností knihy je, že problematiku „městské války“ popisuje z perspektivy jejích přímých účastníků na straně policie. Dnešní policie má v Brazílii velmi pošramocenou pověst. Ovšem jen málo z těch, kteří policii odsuzují za její nespolehlivost, úplnost a nefunkčnost, znají pozadí skutečné policejní práce. To chtěli autoři knihy změnit.

Snaha zaznamenat co nepřesněji sled událostí přibližuje knihu dokumentárnímu záznamu a činí ji hůř stravitelnou.

Na závěr ještě poznámku, že film, který na motivy této knih vznikl, je zcela samostatným dílem, a to i celkovým vyzněním a poselstvím, které přináší. Téma korupce je zde silně byť ne zcela potlačeno. Scénář řeší především přerod člověka-civilisty v člověka-policistu speciální jednotky.

*Favela není oblast „vybydlených“ domů, kde se skrývají členové narkomafie a ilegální prodavači zbraní. Favela je charakteristický fenomén brazilských megapolí. Je to oblast s typickými kulturně-sociologickými rysy, je to místo, které desítky tisíc Brazilců nazývají svým domovem, kde jsou obchody, školy, jesle, kde občas jezdí autobusy, kde probíhá normální život, paralelně nebo spíš v prolnutí s tou již zmíněnou permanentní válkou.

V roce 2007 zveřejnil brazilský časopis O Globo výsledky průzkumu vedeného profesorkou Albou Zaluar a financovaného z prostředků riodejaneirského magistrátu. Podle tohoto průzkumu jen 15% obyvatelstva oblastí zvaných „favela“ v Rio de Janeiro by si přálo se z těchto míst odstěhovat. 97% domácností v těchto favelách vlastní televizi, 48% pračku, 12% počítač.

Vznik první čtvrti nazývané favela, i její původ tohoto pojmenování patří na konec 19. století, kdy proti skupině bezzemků shromážděných kolem pátera Antónia Conselheira a usazených v bahijském Canudosu, vytáhlo vládní vojsko. Vojáci obléhající Canudos se usadili na vrchu zvaném podle tamější vegetace, pryšcovitých keřů, Morro de Favela. Po dobytí Canudosu se a návratu vojáků do hlavního města se mnozí ocitli bez prostředků a byli nuceni zbudovat si provizorní obydlí na riodejaneirském svahu Morro de Providencia. A stejně jako v Bahii, i v Riu začali svému novému bydlišti říkat „favela“. Protože v portugalštině se výraz „favela“ zdá etymologicky spřízněný s výrazem pro plástev medu (favo de abelha), vžil se tento pojem pro živelně rostoucí obydlí, nasázená jako otvory v plástvi na svazích kolem města a vstoupil do slovníku brazilské portugalštiny jako obecný pojem.

Dnešní favely jsou domovem sta tisíců lidí, přesný počet není znám. Jen pro ilustraci lze uvést, že ve favele Rocinha (která je klíčovým místem pro děj druhé části knihy), druhé největší favele na jihoamerickém kontinentu, žije podle oficiálního sčítání obyvatel 60 tisíc osob, podle evidence elektrických závodů 120 tisíc osob a podle údajů uváděných samotnými obyvateli 150 tisíc osob. Skutečný počet je prakticky nezjistitelný.