V Portugalsku, na rozdíl od většiny ostatních evropských států, nepatří otázka uprchlíků k nejžhavějším tématům současnosti. Přitom Portugalci mají přímou zkušenost s vlastní „uprchlickou krizí“, kdy během několika měsíců do země přibyl ekvivalent téměř deseti procent tehdejší populace. A teprve časový odstup jedné generace umožňuje psát o té zkušenosti otevřeně. Ti, které Lisabon oficiálně překřtil na navrátilce, retornados, jsou také častým námětem současné portugalské literatury.

Román O retorno Dulce Marii Cardosové přináší příběh navrátilců viděný očima chlapce Ruie, který spolu s rodinou musel opustit rodnou Angolu a zcela bez prostředků se tzv. „vrátit“ do evropského Portugalska, země, kde nikdy předtím nebyl.

Autorka se při sestavování příběhu mohla do značné míry spolehnout na vlastní paměť, protože sama prožila anabázi do určité míry podobnou Ruiově zkušenosti. Na rozdíl od protagonisty svého románu se sice narodila v Portugalsku, ale okolní svět a sebe v něm si začala uvědomovat až v Angole, kam se s rodiči přestěhovala a kterou, jako statisíce dalších Portugalců, považovala za svou vlast. Přesto se Dulce Maria Cardosová brání výkladu, podle něhož je její v pořadí čtvrtý román autoterapie z prožitého traumatu. Autorka tvrdí, že kdyby se primárně potřebovala vypsat ze ztráty a pocitu vykořenění, psala by Návrat jako svůj první román. V rozhovorech o knize uvádí, že potřebovala počkat až do doby, kdy kromě zpracované zkušenosti dokáže nabídnout i pozitivní východisko.

Terapeutickou roli hrála spíš literární díla autorů starší generace, jako jsou António Lobo Antunes, Helder Macedo, Lídia Jorge a další, tedy těch, kdo v dospělém věku prožili bolestnou zkušenost koloniální války či úprk zvaný návrat. Dulce Maria Cardosová, obdobně jako i jiní autoři její generace, Isabel Figueiredová či Paulo Bandeira Faria, čerpá ze vzpomínek, které mají velice specifický charakter. Portugalská národní paměť jako by se cíleně bránila uchovat stopy z pozdně koloniální a čerstvě postkoloniální doby, ačkoliv o ně Portugalci po celý čas zakopávali na každém kroku, třeba i v podobě statisíců navrátilců. Současně s tímto skupinovým mlčením byla přítomna individuální paměť přímých účastníků „návratu“.

Následující spisovatelská generace tyto traumatické vzpomínky nyní přebírá jako součást svého kolektivního dědictví a propojuje je s údaji z historických archivů, výpověďmi černošského obyvatelstva i tím, jak rodičovské trauma ovlivnilo jejich vlastní dětství. Píší příběhy, jimiž postupně vytěsňují dosavadní mlčení. Vypravěči těch příběhů jsou často právě děti, jejichž jednoduchý a přímočarý projev není zatížen potřebou hodnotit a soudit.

Na začátku románu O retorno je Rui obyčejný malý kluk, který zatím neztratil dětskou víru v to, že vždycky je na co se těšit. Když je tedy teď jasné, že musí odjet z domova (Rui stále nevěří, že táta před odjezdem zapálí dům a utratí psa) do Lisabonu, vzdálené metropole, kterou zná jen ze školních učebnic, těší se na velikánské červené třesně. Prý tam všude rostou a holky si je navlékají na uši jako náušnice. Takže to „tam“ asi bude fajn. Život „tady“ už stejně není dobrý, v okolí je často slyšet střelba, školy jsou zavřené, mnozí sousedé už utekli, máma je tady nemocná. Ruiův táta odmítal odejít. Teď to ale i on vidí jako jedinou možnost, takže to bude správně. Jenže těsně před odjezdem dojde k tragédii. Otce zatknou a obviní z činnosti namířené proti černošskému obyvatelstvu. Ještě nedávno by Rui tu hordu chlapů v džípu, kteří si pro tátu přijeli, považoval za strýčky ze sousedství a z tátovy práce, ale poté, co před jeho očima otce zbili a vlastně unesli, na vlastní kůži cítí, jak se staré vztahy nenávratně bortí. Mimochodem i Ruiovo křestní jméno jako by tu zkázu a rozpad předvídalo: rui je tvar odpovídající 3. osobě a imperativu slovesa ruir, rozpadnout se, proměnit se v ruiny.

Otec znamenal i v té divné době jistotu, ale toto není čas jistot a rodina musí opustit Angolu bez něj. Portugalsko vypadá úplně jinak, než ukazovaly učebnice dějepisu a zeměpisu, do té doby Ruiův hlavní zdroj informací o jeho (nové) vlasti. Připadá mu stísněné, chudé a často nepřátelské vůči nově příchozím, kteří jsou sice ze zákona portugalskými občany, ale místní mají z takového množství zoufalých a vykořeněných lidí strach, který se občas promění v odpor. A to má Ruiova rodina vlastně velké štěstí, že i bez otcovy ochranné síly získá střechu nad hlavou, a ne ledajakou. Ubytují je v luxusním hotelu Estoril, ovšem proměněném v utečeneckou ubytovnu. Všudypřítomná beznaděj dává luxusu jiný význam. Místní považují navrátilce za občany druhé kategorie a bydlení v pětihvězdičkovém hotelu je náhle stigma.

Rui se ocitá v novém neznámém prostředí a současně ho zcela nečekaná role jediného muže, který v rodině zbyl, nutí rychle dospět. Snaží se otce nějak nahradit, což je přirozeně úkol, v němž dost dobře nelze uspět. Jeho snaha je patrná i ve změněném stylu vyprávění. Do dříve jednoduchého a výrazově relativně plochého jazyka vstupují expresivnější výrazy, občas je součástí sdělení i mlčení. Mlčení symbolizuje snahu zapomenout, nevázat se na minulost a zkusit vymyslet, kam dál. Jenže součástí umlčované minulosti je otec, o jehož osudu rodina stále nic neví. A proto mlčení nenabízí řešení, ale spíš trauma z potlačování něčeho přirozeného.

Ruiův další příběh je o životě ze dne na den. Všechno plyne, jak má, jen peněz na přežívání ubývá, a co se zdálo jako největší tragédie, totiž zadržení otce v Angole, teď dává rodině to, čeho se většině ostatních nedostává – naději. Naději, že táta se nakonec objeví. Rui v mezidobí dospívá a učí se žít v novém světě. A jako by tím symbolizoval celé Portugalsko, které se také zbavuje obav a učí se, zdá se, že úspěšně, existovat v nových podmínkách.

Dulce Maria Cardosová je držitelka několika literárních cen včetně Ceny Evropské unie za literaturu, kterou v roce 2005 získala za román Os meus sentimentos. Následující román O chão dos pardais ocenil portugalský Pen Club. Přesto je O Retorno z roku 2011 její nejznámější a nejčtenější román, který v roce 2015 vychází už v devátém vydání.