David Machado je vzděláním ekonom, a jak sám říká, bytostně šťastný člověk. Postavy svých románů ale vystavuje ranám osudu. Nejrůznější ústrky se v jeho knihách dějí nejen dospělým protagonistům, jako v právě přeloženém románu, ale i dětem. Příkladem může být malý Tomáš, ústřední postava knihy s titulem Não te afastes (Nechoď pryč), Machadova prvního (a velmi úspěšného) románu určeného dětským čtenářům „ve věku od osmi do třinácti let, snad i pro některé patnácti-, šestnáctileté“, jak říká autor. David Machado vydal řadu kratších publikací pro děti, z nichž mnohé jsou díky autorově spolupráci s ilustrátory také malé výtvarné skvosty. Napsal čtyři romány pro dospělé čtenáře a jednu sbírku povídek. Díky románu Průměrný index štěstí si zkusil i roli scenáristy, když ho producent filmové adaptace knihy vyzval, aby napsal i scénář. Machado výzvu přijal, ale dnes říká, že přepisovat vlastní knihu patřilo k nejhorším a nejúmornějším zážitkům v jeho životě.

Krátký rozhovor nám poskytl v průběhu večera, kdy nakladatelství Bourdon křtilo své čtyři nové překladové tituly. Kromě románu Davida Machada to byly ještě překlady z norštiny, islandštiny a kyperské řečtiny.

iLiteratura: Jak se zrodil nápad napsat román o třech přátelích ve velkých nesnázích – a o štěstí?
David Machado: Já o fenoménu štěstí přemýšlím už dlouho, opravdu dlouho. Uvědomuji si, že už ve třinácti letech, možná dřív, jsem se v duchu zabýval tím, co to znamená, být šťastný. A také proč je člověk šťastný, proč se tak cítí. Sám sebe považuju za dlouhodobě šťastného člověka. Uvažoval jsem, co by se muselo stát, abych přestal být šťastný. Ústřední postava mého románu, Daniel, má se mnou leccos společného. Vytvořil jsem postavu částečně založenou na své životní zkušenosti a stavěl před ni nejrůznější obtíže. Přitom jsem přemýšlel, jak to ovlivňuje její pocit štěstí. Využil jsem zcela reálné situace, způsobené ekonomickou krizí, která silně ovlivnila Portugalsko v roce 2010 a následujících letech. Tohle byly základy mého románu.

iLiteratura: Kromě toho, že jste také velmi oblíbeným spisovatelem pro dětské čtenáře, hrají postavy dětí a dospívajících důležitou roli i ve vašich románových příbězích. Proč věnujete dětem takovou pozornost?
David Machado: Dětský svět je nesmírně zajímavý tím, jak je proměnlivý a živý. Když je člověk dítě, průběžně prochází proměnou, vyvíjí se, znovu a znovu musí poznávat sám sebe. A mění se i to, jak vnímá okolí. A současně neustále zkouší nové věci, je zvídavý, hledá hranice, testuje svoje možnosti. Baví mě sledovat a popisovat to proměňování, to hledání hranic. Dětské postavy jsou prostě zajímavé.

iLiteratura: V současné portugalské literární tvorbě se jen těžko hledají nějaké společné jednotící rysy. Jedním z nich ale snad může být snaha autorů dávat ve svých knihách velký prostor jedincům, kteří jsou marginalizováni a v reálném světě pro mnohé téměř neviditelní. Vnímáte to tak, že také píšete o lidech, kteří jinak nejsou slyšet?
David Machado: V současné portugalské literatuře taky nevidím žádné společné proudy nebo témata, o kterých by psali všichni. Snad jen některé milníky historie, o nichž dnes autoři píší jinak, protože od nich mají odstup, ale současně tím vzpomínají na něco, co sami nezažili. Tahle role paměti, vzpomínek na to, co není naším vlastním prožitkem, mě také zajímá. Částečně se jí zabývám v románu Deixem Falar as Pedras (Ať kameny promluví).
Ale nemyslím, že by moje postavy v Průměrném indexu štěstí reprezentovaly marginalizované skupiny. Spíš bych řekl, že postava Daniela představuje běžné lidi, kteří žili běžné životy, měli nějaké normální zaměstnání, byli se sebou docela spokojení – a pak kvůli krizi o to zaměstnání přišli. Takových lidí bylo najednou velké množství. Být nezaměstnaný bylo skoro normální. Takže jistým způsobem píšu o lidech, kteří by jinak nebyli slyšet, právě proto, že jsou tak obyčejně normální.