Ve většině z nás je alespoň stopa voyeurství. Láká nás nahlédnout do soukromí druhých, sledovat a nebýt viděni, číst text, který nebyl určen nám, a zmocnit se informací, jež nám snad měly zůstat skryty. Texty, jejichž četbou se tato přání plní, jsou soukromé dopisy. Původně byly určeny jen jednomu konkrétnímu čtenáři, a jsou-li zveřejněny časopisecky nebo knižně, ve vší počestnosti nabízejí veřejnosti možnost nahlédnout do důvěrného světa pisatele, případně adresáta a jejich nejbližších. Text, který byl napsán pro konkrétního adresáta (což se u dopisů předpokládá automaticky), zapůsobí silněji i na čtenáře, jenž tím adresátem být neměl. I on se může cítit osloven jaksi přímo, obsah dopisu je pro něho uvěřitelnější, bere ho víc vážně.

Tourista po krajích intelektu a lisabonský Cimrman
Když se v roce 1888 začaly ve dvou portugalských, jednom brazilském a nepravidelně i v jednom francouzském periodiku objevovat dopisy z pozůstalosti osoby jménem Carlos Fradique Mendes, nebyla vážnost tím nejdůležitějším, o co autorovi projektu šlo. Eça de Queirós publikováním dopisů posmrtně oživil postavu duchovního velikána a geniálního autora, u níž si mystérium oživení post mortem mohl směle dovolit. Fradique Mendes byl totiž kolektivní mystifikací,¹ kterou osmnáct let předtím stvořili budoucí členové debatního kroužku Cenáculo Eça de Queirós, Antero de Quental a Jaime Batalha Reis. Jejich záměrem byla především kulturní osvěta prostředí, na něž sdíleli názor vyjádřený třeba názvem jedné z prvních přednášek uspořádaných sdružením „O příčinách úpadku národů Pyrenejského poloostrova“. Kromě seriózního záměru osvětových přednášek se ale zrodil i fiktivní génius Fradique Mendes, podepsaný pod básněmi (jejichž autorem byl většinou Antero de Quental), které vyšly časopisecky v roce 1869.

V roce 1888 se k této mystifikaci vrátil Eca de Queirós sám. Byl v té době už uznávaným autorem, ale i zkušeným diplomatem, většinu času trávil mimo „upadající Pyrenejský poloostrov“, v Anglii a ve Francii. V časopise Repórter začínají vycházet některé dopisy Fradika Mendese, prezentované jako posmrtné vydání, protože Eça nechal autora dopisů začátkem roku 1888 zemřít. V roce 1900 vyšla knižně úplná korespondence, rozdělená do skupin Dopisy a Nepublikované dopisy a doplněná o obsáhlý vydavatelský úvod. I toto vydání bylo posmrtné. Eça de Queirós zemřel v létě téhož roku.

V úvodu s titulem Paměti a záznamy Eça de Queirós jako vydavatel dopisů objasňuje, jak se s autorem obdivovaného díla seznámil. Ačkoliv výraz „obdivované dílo“ je v tomto případě poněkud problematický. V očích vydavatele Queiróse totiž svědčí o Fradikově tvůrčí genialitě mimo jiné i to, že nepublikuje a v podstatě odmítá psát, což jasnovidně zdůvodňuje takto: „Lidská řeč, tak jak ji používáme, není dosud schopna zhmotnit ani ten nejzákladnější intelektuální vjem či reprodukovat prostý tvar keře… Já neumím psát! Nikdo to neumí!“ I básně ze sbírky Lapidář, jediné, co vydavatel od Fradika jako autora četl (a co ho uchvátilo, ohromilo a tak podobně), měly být vydány pod pseudonymem a pod Fradikovým jménem vyšly proti jeho vůli, protože on se považuje jen za „dočasného touristu po krajích intelektu“.

Jednu z trvalých hodnot postavy Fradika Mendese, díky níž se Fradique může opakovaně stávat současníkem různých generací, popisuje ve studii Vlasta Dufková: „… tato postava se hodila a dodnes hodí k všemožnému výkladu, byla totiž něco jako nepopsaná stránka, prázdný prostor, který mohla zaplnit libovolná myšlenka, názor, víra či přesvědčení… Fradique byl intertextuální zásobárnou a průtokovým ohřívačem všeho, co bylo napsáno, i toho, co bude spíš recyklováno než napsáno nově, to znamená stránka popsaná i nepopsaná.“

Eça-vydavatel však obdivuje Fradika nejen jako autora, ale i jako člověka, který „v rudé košili doprovázel Garibaldiho při dobývání Království obojí Sicílie. Jako člen generálního štábu starého Napiera… se účastnil válečné výpravy do Habeše. Dopisoval si s Manzzinim… navštívil Huga na skalnatém Guernsey… vyléčil z malarické horečky syna jednoho z nejpovolanějších věrozvěstů bábismu…“ I jiní Queirósovi současníci považují Fradika za „nejzajímavějšího Portugalce 19. století… který ujde bez odpočinku pět mil, u vesla porazí nejlepší oxfordské veslaře, vydá se sám do pouště na lov tygra, … má nejnovější a nejzaručenější znalosti z fyziky, astronomie, filologie i metafyziky…“ I přes řadu rozdílností nám tento „nejzajímavější Portugalec 19. století“ připomíná jiného velikána, „sopku, která zasypala sama sebe“, Járu Cimrmana. Rozdílům i shodám těchto dvou postav se velice zajímavě, odborně a čtivě věnuje kapitola zmíněné studie Vlasty Dufkové, nazvaná Friedrich Cimrman Zarathustra.

Drahý příteli nebo Má znamenitá kmotřičko
Fradikovy dopisy lze číst jako vtipné miniatury, karikatury a portréty dobových typů, ačkoliv téměř všichni, které Fradique uvádí, by s jiným jménem a snad jiným oficiálním označením funkce či profese mohli být (a jsou) i našimi současníky. Dopisy jsou adresovány jak osobám takříkajíc z masa a krve, tak osobám, o jejichž hmatatelné existenci mohou existovat jisté pochyby.

Mezi adresáty z první skupiny je například spisovatel Ramalho Ortigão nebo historik a politik Oliveira Martins. Fradique se originálně vyjadřuje k tématům, která souvisejí s profesí nebo činností adresáta, vyjadřuje svůj názor, případně radí a navrhuje řešení. Například v dopise Oliveiru Martinsovi využívá svou čerstvou zkušenost s transportem mumie faraonova písaře Pentaura, kterou zakoupil a při jejíž přepravě do Portugalska narazil na nedostatky v portugalských celních předpisech, které s přepravou mumií dostatečně nepočítaly. V dopise se ale nezamýšlí tolik nad celními předpisy jako nad tím, jak se ta která doba obtiskne do tváře politiků a státních úředníků. K tomu zamyšlení jej přivede porovnání tváře faraona Ramsese II. s výrazy moderních státníků. Zatímco na fotografii mumie Ramsese II. vidí vrcholný, dokonalý výraz velkodušnosti, v moderních tvářích čte něco docela jiného: „Moderní člověk, i když stojí vysoko na společenském žebříčku, je jen ubohý Adam slisovaný mezi stránkami zákoníku.“ A na závěr dopisu plného podobných půvabných přirovnání vysvětluje: „Pokud toto vše pokládáte za fantasmagorické přehánění, svěřím Vám, že jsem včera povečeřel a nevyhnutelně i hovořil s Vaším souvěrcem P., jenž má postavení státního ministra a má i více. Více po našem a vice po francouzsku, kde to znamená neřest či vadu. Tento list je bouřlivou reakcí na ten ministrovský a minimistrovský hovor. Ach, drahý příteli, můj ubohý příteli, co děláte Vy, když Vás zaplaví ministerský slovní průjem? Já si dávám vnitřní lázeň, očistnou lázeň, ohromnou lázeň z fantazie, do níž coby nejpříhodnější parfém vyliji flakon Shelleyho nebo Musseta…“

Ve druhé skupině adresátů se nejčastěji objevuje jméno Madame de Jouarre, Fradikovy kmotřičky. Vlasta Dufková v doprovodné studii identifikuje původ této adresátky (dopisů původně psaných francouzsky) ve hře Ernesta Renana Abatyše z Jouarre, kterou Queirós bezpochyby znal a „vystřízlivělý z okouzlení kulturní Mekkou Západu“ varoval před otrockým napodobováním a následováním vyumělkovaného světa, za jehož představitele nakonec Renana považoval („klesl na úroveň, kdy už neotevře ústa, nechopí se pera pro nic jiného, než aby nás nasměroval střídavě do ložnice a na hřbitov“).

Literární dílo portugalského klasika Josého Marii Eçy de Queirós čeští čtenáři znají nebo alespoň měli příležitost poznat téměř celé. První překlad Queirósova románu vyšel česky už v roce 1919 v ÚDKN Antonína Svěceného. S obálkou silně připomínající edici rodokapsu vyšla česky pod názvem Dobrodružství v Svaté zemi novela A Relíquia. Queirosův nejznámější román Maiové vyšel česky v roce 1957 a Zločin pátera Amara se v roce 1968 dočkal dokonce třetího vydání, z nichž každé představovalo desítky tisíc výtisků. Velké náklady a vstřícné přijetí čtenáři charakterizují i česká vydání románu Bratranec Basílio (poslední reedice 1989) a souboru kratších próz Relikvie. Mandarín. Hrabě d’Abranhos (1958). A v roce 2001 vyšla v překladu Marie Havlíkové kratší próza Kráčej a čti (původním názvem Město a hory), jejíž originál byl vydán v Portugalsku, podobně jako Korespondence, také až po autorově smrti.

1. Termín jsem si vypůjčila ze studie Operetní ďábel Fradique Mendes aneb dvacet století literatury, jejíž autorkou je Vlasta Dufková. ^zpět