Paulina Chiziane je po José Craveirinhovi a Miu Coutovi, laureátech tohoto prestižního ocenění v roce 1991, respektive 2013, třetí nositelkou (první ženou) tohoto ocenění v Mosambiku. Především je to však první mosambická spisovatelka, která v rodném Mosambiku vydala román. Stalo se tak v roce 1990.

Dnes je Paulina Chiziane autorkou více než desítky románů, které vycházejí v četných překladech, sama se však označení za spisovatelku do jisté míry brání, protože jí připadá nepřesné či nepatřičné. Považuje se za vypravěčku. Prý prostě musí vyprávět některé příběhy, protože by je měli znát i ostatní. Dává v těch příbězích prostor hlasům, kterým jinak málokdo naslouchá. Jiní lidé, ač nositelé silného příběhu, nedostanou takovou příležitost, aby se prosadili, ozvali, případně se bránili. A v mosambické realitě převažují mezi takto umlčovanými lidmi ženy. Nicméně stejně jako se Chiziane brání tomu, že je tvůrkyně románů, nechce, aby její tvorba byla označována za feministickou, protože by to předem omezovalo poselství jejích příběhů a předurčovalo jejich výklad. A její texty by neměly přijít o svobodu a opravdovost, s níž vznikají, ani když jsou přijímány čtenáři.

Zpráva o udělení Camõesovy ceny zastihla autorku v jejím domě v Zambézii, v centrálním Mosambiku, a viditelně ji zaskočila a překvapila. Překvapení bylo opravdové. Ta usměvavá žena ve volných šatech a pantoflích, sedící v křesle na dvorku za svým domem, nikdy nejednala, nemluvila ani nepsala jen tak naoko nebo protože by to snad bylo vhodné. Život si svou tvůrčí aktivitou rozhodně neusnadnila.

Paulina Chiziane se narodila v roce 1955 do poměrně chudé protestantské rodiny žijící v Manjacaze, zhruba 150 kilometrů jižně od hlavního města, dnešního Maputa, kam se s rodiči ještě jako dítě přestěhovala. Vyrůstala ve fakticky trojjazyčném prostředí. Její mateřštinou je bantuský jazyk chope, kterým se mluvilo doma, byť rodiče portugalsky uměli. V Maputu se rodina dostala do prostředí dalšího bantuského jazyka ronga, ale veškerá školní výuka probíhala v portugalštině. Chiziane později studovala lingvistiku na maputské univerzitě, studia však nedokončila. Portugalština byla i jazykem, v němž psala své první dětské literární pokusy a v němž četla autory, kteří jí ukázali kouzlo literatury. Portugalsky také napsala všechny své knihy.

Právě problematiku spojenou s jazykem Paulina Chiziane zachycuje ve svých knihách a výrazně ji komentuje v poskytovaných rozhovorech: zajímá ji téma jazyka, jímž se člověk vyjadřuje a jímž popisuje vnější realitu, pro kterou ale jazyk občas nemá adekvátní výrazy. Obecněji se zabývá spojením jazyka s identitou.

Dalším výrazným tématem několika jejích románů je v Mosambiku tradiční polygamie. Oficiálně je sice zakázaná nebo přinejmenším nepodporovaná, ve skutečnosti je však stále praktikována. A slovem tradiční je míněna nikoliv polygamie v oblastech s převážně muslimským náboženstvím, ale polygamie předkoloniální, jež stejně jako mnoho dalších tradic a zvyků přetrvává v mosambické společnosti dodnes. Polygamie je námětem prvního románu Balada de Amor ao Vento (Píseň o lásce k větru). Ten přináší otevřenou výpověď o faktech, která se podle oficiálních míst měla nechat být a jen mlčky tolerovat. A také dává nezvykle velký a výrazný prostor ženským hrdinkám. Román proto vyvolal v Mosambiku pozdvižení.

K tématu polygamie se autorka vrátila později ve svém opus magnum, románu Niketche: uma história de poligamia (Niketche: příběh o polygamii), vydaném v roce 2002 (nikoliv však v Mosambiku, kde román vyšel až o sedm let později, ale v Portugalsku). Získala za něj své první významné literární ocenění, Cenu Josého Craveirinhy. To už byla známá i v zahraničí, kde ji nakladatelé objevili díky jejímu druhému románu Ventos do Apocalipse (Vítr apokalypsy) z roku 1993, s nímž přijela v roce 1997 na knižní veletrh do Frankfurtu. Němečtí nakladatelé tehdy zakoupili práva na překlad. Tento román vychází z vyprávění různých žen o strastiplném životě během koloniální a posléze občanské války. Paulina Chiziane se s nimi setkávala v utečeneckých táborech, které navštěvovala v rámci projektu, na němž spolupracovala s OSN.

V následujícím románu O Sétimo Juramento (Sedmé přikázání) z roku 2000 Paulina Chiziane zpracovává další značně tabuizované téma čarodějných praktik a rituálů, v nichž dodnes někteří Mosambičané hledají pomoc pro zcela praktické a moderní záležitosti, jako je například úspěch v podnikání. Převážnou většinu podnikatelů přitom v mosambické realitě tvoří muži. Ženy pak hrají v někdy dost strašlivých obřadech, které mají napomoci k pracovnímu úspěchu, jen pasivní roli, někdy bohužel i roli oběti. Po vydání této knihy se proti Paulině Chiziane v její vlasti obrátila silná vlna kritiky. Proto tam úspěšný román Niketche vyšel až s několikaletým zpožděním za prvním vydáním v Portugalsku. Problematikou rituálů a náboženské víry v kontrastu s moderní společností se zabývají i její další romány z let 2013 až 2015.

Přestože autorka v roce 2016 oznámila, že se psaním končí, letos vydala ve spolupráci a profesorem Dionísiem Bahulem knihu A Voz do Cárcere (Hlas z vězení). Vznikla na základě řady rozhovorů s lidmi, kteří si odpykávají trest v mosambických věznicích.

Český překlad románu Niketche: uma historia de poligamia chystá nakladatelství Triáda v rámci edice Lusobrazilská knihovna.